Na lepším hospodaření s vodou se shodneme. Foto | Bruno Pardini / Unsplash
Jedno z mála témat, která společnost spojují, je obava ze sucha. Vidina budoucího lepšího hospodaření s vodou je univerzálně oblíbená, podobně jako Zdeněk Svěrák nebo řízek. I takhle neurčitý společenský souhlas je cenný, i když možná způsobený tím, že krize ještě nespáchala zatím nepoznané a fotogenické katastrofy, například lesní požáry, něco, co náhle znemožní pokračovat v zajetých kolejích. Náhlé pohromy vzniklé ignorováním dlouhodobého problému jinde způsobují společenskou paralýzu.
V Miami na Floridě je už deset let okem viditelná změna hladiny přílivové vody během takzvaného King Tide, nejvyšší úrovně přílivu jednou měsíčně. Na několik hodin zatopí ulice a domy v těch nejníže položených oblastech. Dočasně zaplavené území se každý rok rozšiřuje. Miami je možná první město, kde klimatický změna ohrožuje i velmi bohaté, ze zalitých čtvrtí vykukují vily, uvízlé jachty a terénní auta, náhle užitečná při projíždění 30 centimetry špinavé vody.
Miami. Klimatická změna tu ohrožuje i velmi bohaté.
Miami je město na úplné rovině, získané vysoušením močálů. Musí ze zastavěných oblastí neustále odčerpávat vodu, to ale snižuje výšku terénu, který se pomalu propadá a zvyšuje ohrožení stoupající hladinou oceánu na druhé straně. Při nejvyšší úrovni přílivu vytlačuje mořská voda spodní vodu pod městem a ta vyvěrá na povrch kanalizací. Miami tak zažívá hned dva katastrofální scénáře s vodou – tou, co jednou může přetéct obranný val na plážích, a tou, která přiteče po půlnoci záchodem.Přes viditelný dopad globálního oteplování a lokální špatné ochrany močálů na floridská města, jsou oba zvolení floridští senátoři a guvernér z republikánské strany. Ta změnám klimatu a vlivu člověka na přírodu nevěří a proto nic nedělá, i když se letos objevily první čtvrti, odkud voda dosud nezmizela. K problémům Miami a tisícům dalších míst ale přispíváme i my.
Stručný popis sucha u nás spočívá v tom, že vody naprší zhruba stejně, ale jindy, na krajinu, kde se vsákne méně, takže odteče dál. Ale nestihne odtéct do řek, protože se vlivem vyšší průměrné teploty vzduchu o třetinu zvýšilo odpařování, takže “naše” voda naprší někde úplně jinde, dost možná u někoho, kdo se o ní neprosil.
Fakt, že všechny politické strany v ČR minimálně proklamují ochotu k lepší ochraně vody, je důležitý, protože hlavní překážkou lepším řešením je legislativa. Krize sucha má – stejně jako skoro všechny ostatní krize – původ ve správě lidské krajiny, to, podle jakých pravidel se staví a jak se v ní žije.
V nedávné knize Neobyvatelná planeta David Wallace-Wells dokumentuje probíhající změny klimatu s jednoduchým závěrem: Není nutné se vysilovat bojem proti oteplování, protože ten už lidstvo dávno prohrálo. Jde jen o to, jak velké budou škody (velké) a jak bude vypadat nový běžný život (nic moc). Naše sucho je lokální ilustrací změn klimatu. Je jedno, jak hodnotíme minulou a současnou správu krajiny, zjevně selhává.
Problém změny klimatu je abstraktní, protože není lehké si spojit těžbu dehtových písků v Kanadě s občanskými nepokoji v Keni. Opatření proti oteplování jsou nákladná, těžko uchopitelná a kontroverzní, protože nejsou vidět a už vůbec ne rychle. Navíc ani není jasné čím a kde začít. Sucho je naopak ideálně zdokumentovaný konkrétní problém, přímo u nás, viditelný okem. Lepší hospodaření s vodou je zásadním příspěvkem k lepšímu klimatu, bez ohledu na to, jestli na jeho změnu někdo věří nebo ne. A ještě lepší je, že výsledky mohou být vidět, hlavně ve městech.
Města jsou chápána jako místa zjevně v největším kontrastu s přírodou a projevuje se to i při standardním měření uhlíkové stopy na plochu. Ta vychází nejvyšší v centrech velkých měst. Ovšem pokud se spočítá uhlíková stopa na člověka, je to naopak. Typický obyvatel českého města má při vyšší spotřebě jen 60% uhlíkovou stopu ve srovnání s venkovanem, protože žije na menší ploše vzájemně se izolujících bytů, může prakticky využívat MHD a chodit pěšky. Papírová brčka a recyklace odpadu jsou fajn, ale nejvíc pro klima udělá vaše adresa. Nejlepší strategie pro ochranu přírody je bydlet od ní co nejdál, ve městech.
Kompaktní městské prostředí vytváří podmínky pro to, aby jeho obyvatelé byli zdravější, spokojenější, bohatší a šetrnější k přírodě, než ti z míst roztahaných do krajiny. A ještě šetří veřejný rozpočet. Víc lidí a věcí na jednom místě vytváří víc příležitostí těchto věcí dosáhnout. Navíc hustota rozhodně neznamená Hong Kong, úplně stačí Hradec Králové.
Není nutné si města příliš idealizovat. Většina lidí v nich žije kvůli lepším příležitostem si najít práci nebo partnera, všechno ostatní je bonus navíc. Ale ten bonus navíc je to, jak město funguje a jak vypadá. V ideálním případě je krásné, třeba jako tady:
Postavit někde takovouhle krásu nejde. Je to proti předpisům.
Města vyvolávají častý odpor, už jen proto, že většina městské krajiny je extrémně ošklivá a většina toho, co se nám na městech líbí, je staré. A to staré je v současnosti nepostavitelné. Ne proto, že by byl někdo zlý, chamtivý, nebo to neuměl nakreslit. Je to nepostavitelné, protože to je nelegální. Nic na fotce neodpovídá současným normám výstavby. Příliš úzká ulice s domy příliš blízko u sebe, nevhodná dlažba, příliš pater, okna na sever, strom vedle jízdního pruhu. Naše stavební normy snad cíleně rozhodly, že přesně to, co je na městech dobré a navíc šetrné k životnímu prostředí, se už stavět nesmí.Změna legislativy je problematická, protože lepší městské prostředí vyžaduje hned dvě neintuitivní věci: méně aut a vyšší hustotu zástavby. To jsou shodou okolností také ta dvě témata, o která se veřejnost v plánování měst zajímá a ve volbách je zamítne.
Výsledek je, že téměř vše, co se postaví, vypadá nějak takto a všichni si na to zvykli, protože k tomu není možné postavit alternativu.
Časem si zvyknete.
Problém současných českých měst je, že nejsou schopna nabídnout vyšší kvalitu života více lidem, na menší ploše šetrné k přírodě. Výsledek jsou lidé uvízlí v regionech závislých na dobrosrdečnosti státu a sucho v krajině, na které má současná výstavba jen kosmetické odpovědi.Častý argument pro suburbanizaci je, že rodinný dům na vlastním pozemku na periferii je oblíbený a lidé v nich bydlí dobrovolně a rádi. To je pravda, ale je nutné dodat, že řídká zástavba je závislá na dotování státem, i pražská periferie stojí rozpočet 7x více než kompaktní centrum a je závislá na dopravě autem, opět dotované. Kdyby museli obyvatelé periferií platit skutečnou cenu za výstavbu a údržbu sítí a silnic, hrála by v posuzování výhod života za městem velkou roli.
Ideální proces navrhování městské krajiny může vypadat takto. Budova, která tvarem odpovídá místu a funkci, s členěnou fasádou a srozumitelným vstupem. To navazuje na ulice, které mají největší vliv na to, jak města vypadají podle preferovaného typu dopravy. Bloky budov mezi ulicemi by měly umožnit harmonii domů různého stáří a funkcí, z nich lze vyskládat čitelné čtvrti. To celé navazuje na širší krajinu, ideálně s minimem zásahů člověka. Tato výstavba vychází z historického rozvoje sídel, ale je dnes složitá, nákladná a vzácná. Ale bylo by dobré ji vyžadovat, protože na rozdíl od toho, co se běžně staví, umí i lépe sbírat, filtrovat a zasakovat dešťovou vodou.To je trochu paradox, protože celá historie architektury a obydlí až k jeskyním spočívá hlavně v tom, jak udržet dešťovou vodu venku. V posledních dekádách se přidalo druhé téma, jak část dešťové vody dostat zpátky dovnitř nebo alespoň ji udržet na pozemku.
Představy o zeleném, ekologickém městě budoucnosti samozřejmě existují. Ve zvláštní symbióze kultury a reality vzniklo jen jedno řešení, v mnoha variantách. Neurčité moře velmi vysokých lesklých budov, obklopené bujnou zelení, s dopravou, která se elegantně vznáší a se vším, co je ve městech komplikované, mimo záběr. Všechno vypadá velmi ekologicky, časté jsou větrníky a fotovoltaika na domech, lesíky na střechách mrakodrapů a veselí lidé, kteří šťastně bloudí pastorální krajinou, jakoby se narodili na vesmírné stanici a poprvé v životě viděli jetel.
To zelené je jetel.
Budovy jsou jen ty nejdražší a technologicky nejnáročnější mrakodrapy, odkázané na neustálou klimatizaci a obrovské množství energií. Obrázky předpokládají, ale neukazují slumy, kde by asi žili všichni ostatní, kteří by si nemohli dovolit zjevně drahé věžáky. Vzdálenosti mezi vším jsou obrovské, tak velké, že znemožňují obslužnost MHD a komplikují běžný pohyb pěšky. Pro efektivní pěší pohyb je potřeba městské prostředí. V přírodě, i v příliš velkém parku, jsou věci daleko od sebe, není vidět od fasády k fasádě a po setmění vzniká někdy oprávněný pocit nebezpečí. Navíc cesta v zeleni působí delší, protože v ní chybí to, na co se lidé dívají nejraději – obchody a další lidé. Podle této představy se přesto staví, například nové město Neom v Saudské Arábii láká na svítící písek a umělý měsíc. Dušuje se, že bude velmi ekologické, přestože bude v poušti, závislé na těžbě ropy.Ekologické město na vodě je samozřejmě skvělý nápad, který není nutné vymýšlet znovu, dražší a horší.
Už je to vymyšlené.
Pro stav vody v České republice jsou důležité dvě věci, všechna voda odteče a skoro žádná nepřiteče. Budoucnost je závislá na tom, kolik zvládne česká krajina zachytit deště. Bude muset zachytit minimálně třetinu navíc oproti současnému stavu, tu třetinu vody, co se od 50. let minulého století odpaří rychleji. Protože je už pozdě na to něco dělat s teplotou, která to způsobila, je nutné na její zvýšení adaptovat krajinu.
Názvů pro hospodaření s dešťovou vodou je mnoho. Původní Hospodaření s dešťovou vodou (HDV) postupně nahrazuje Zeleno-modrá infrastruktura. Ze zahraničních názvů je asi nejčastější Low-Impact Development (LID). Důraz na Development je důležitý, lepší krajina pro vodu není jen o adaptaci postaveného, musí se říct, jak stavět v budoucnu.Koncept vychází z porovnání odtoku vody. V přírodním prostředí se polovina dešťové vody vsákne, velká část se vypaří a jen 10 procent odteče dál. V urbanizovaném prostředí to je naopak, vsákne se jen minimum, většina vody odteče pryč.
Cílem LID je kompaktní lidské prostředí, které pomocí přírodě blízkých opatření zadrží vodu přímo v místě dopadu srážek. Dá se tomu říkat „až naprší a neuschne“.
Dosavadní řešení spočívá v tom vodu co nejrychleji izolovat, skrýt z povrchu pod zem a pomocí nákladné a neviditelné infrastruktury ji odvést někam jinam, kde často způsobí škody někomu, kdo problém nezavinil. Současný systém koryt a trubek způsobuje erozi, znečištění a vysychání. Šlo tomu předejít, ale Bruce Mau v knize Massive Change zmínil důležitý problém navrhování: “design je pro lidi neviditelný, všimnou si ho, až když selže.” A opravdu, máloco selže tak fotogenicky jako vodní infrastruktura. Dramaticky v případě záplav v městské krajině, a pomaleji, ale dráž v případě uschlé úrody a přírody.Lepší hospodaření s dešťovou vodou zvýší ochranu zdraví, majetku a krajiny, a navíc přispívá k rozvoji měst. Tady je fotka Hammersby ve Stockholmu.
Architektura domů je naprosto průměrná, běžný příjemný standard. Co ale výrazně zvyšuje kvalitu celku, je prostor mezi budovami, v centrální části je celý určený pro zadržování vody. To neznamená, že se ze všeho musí stát habitat pro Rákosníčka, v profilu je řada různých typů povrchů a funkcí, od náměstí s propustnou dlažbou, záhonů, hřišť až po mokřad. Výsledný veřejný prostor vytváří kvalitu, která výrazně zlepšuje hodnotu celého území a bez nutnosti nakládání s vodou by asi nic tak pozoruhodného nevzniklo. Investovat do vody se vyplatí.Vedou k tomu tři kroky. Nejdřív se dešťová voda na povrchu zpomalí, aby v rychlosti při nadměrné srážce nepůsobila škody. To lze docílit odstraňováním nepropustných ploch, lepší dlažbou a obrubníky. Poté se voda rozprostře do k tomu určených míst, různých typů průlehů, příkopů a zahrad. Tam se umožní vodě pomalu vsáknout nebo odtéct do přirozené vodní plochy. Toto řešení má stejnou kapacitu a cenu jako standardní podzemní infrastruktura, ale lépe odolá při nadměrné srážce.
Rozdíl oproti typickému řešení vypadá takto:
Jednotlivých prvků jsou desítky, od nákladných a mechanických, po levné a krajinné. Fungují na tolika místech, že není nutné je znovu vymýšlet, stačí převzít to, co je ověřené.
LID má mnoho výhod. Tou první je samozřejmě lepší odvodnění, často v místech, která při srážkách obzvlášť trpí. Voda z asfaltu v městském prostředí má vyšší index znečištění než splašky a je s ní proto nakládáno jako s toxickým materiálem. LID přístup s tímto počítá a zachytává pomocí přírodních nebo technických filtrů nečistoty před infiltrací do spodních vod. A v místě, kde nadměrná srážka může vyvolat na půl hodiny pohromu, vytvoří LID na pár hodin jezírko.
Kdysi tu stála auta.
Výhoda povrchového hospodaření s vodou je viditelnost. Na rozdíl od podzemní infrastruktury umožní na povrchu vytvořit prostředí, které by jinak bylo nezaplatitelné. Okrajové části měst notoricky trpí nízkou kvalitou veřejného prostoru a zeleně. LID poskytuje možnost předejít gentrifikaci hrstky kvalitních městských struktur cílenou stavbou zelených prvků v méně atraktivních lokalitách. Správně udržovaná uliční zeleň má příznivý vliv na bezpečnost a cenu nemovitostí. Dopad zeleně na ceny je vidět například i na pražských Vinohradech. Byty v ulicích, kde je víc stromů na úkor parkování, mají vyšší cenu než ty, kde je o pár míst navíc.
Víc stromů, vyšší cena bytu.
LID umožní lépe pracovat s městkou mobilitou. Hlavní problém budoucnosti neautomobilové dopravy u nás je nedostatečná infrastruktura. Občas sice vznikne tabulková cyklostezka a chodník, ale málokdy tak, aby to bylo opravdu bezpečné a použitelné. Zelené rozdělení typického silničního profilu, který obvykle upřednostňuje příliš rychlou jízdu autem, je lepší a levnější, než stavební úpravy.
Silnici lepší oddělit zelení než stavebně.
Důležité je, že tyto strategie mohou být krásné a zelené úpravy bývají nejméně konfliktní výstavbou. Do současného moderního prostoru, který eliminoval vše, co běžně bylo určené k praktickému a příjemnému pohybu pěšky, by bylo možné dát aspoň trochu zeleně každému před dům.
Je to prostě hezké.
S budovou si budoucnost šetření s vodou spojujeme možná nejčastěji, asi s oprávněnou nedůvěrou směrem k různým programům a dotacím na technické vychytávky. Hlavní je sběr vody ze střechy, pomocí střešní krajiny či zelených střech a zelených fasád. Ty mohou být velmi nevšední a zajímavé, ale jsou limitované cenou a nutností závlah a hnojení. Nejlepší jsou možná ty zcela běžné a obyčejné.
Chyťte vodu ze střechy!
Nechat růst.
Zelené střechy budou v nějaké formě asi jednou pravidlem. Přesto, že i u nás vzniklo několik skvělých, je nutné si od zelených střech neslibovat příliš. Jejich ekologický přínos je nesporný, ale často spojují předpoklad, že budou sloužit rekreaci nebo dokonce že budou suplovat veřejný prostor. To ale není správná úvaha. Pro veřejný prostor, tedy náměstí, ulice a parky, je důležitá viditelnost a ohraničení, tedy to, kde jsou obchody, služby a věci ke sledování a pobytu.
Důležitější, než zachraňovat špatné typologie budov nepřístupnou zelenou kamufláží na střeše, je navrhovat domy, kde je plocha pro zeleň a pobyt součástí objemu – návratem k vrstvení pater, s balkóny, terasami, různými typy střech a klidně i podloubími. Nejdůležitější deviza města pro klimatickou změnu je totiž stín. To je problém pro současnou stavební legislativu, která stín považuje za nepřítele a nesmyslně vyžaduje přímé denní slunce a následné klimatizování každého prostoru.
Ve městech bude letos asi 40 dní s teplotou vyšší než 30 stupňů. Ve kterém prostředí by bylo toto teplo snesitelnější?
Představte si letní pařák tady…
…a tady.
LID na úrovni pozemku spočívá v propustných dlažbách, sběru vody v zahradách a nádržích a odklonu od trávníků. Trávník je v zemích prvního světa na předních místech pěstovaných plodin, vyžaduje stálou závlahu, údržbu a hnojení. Obří plochy trávy, hlavně na sídlištích, mají minimální hodnotu, obzvlášť pro retenci vody. Dešťová voda na vyprahlém trávníku nezpomalí, ani se nevsákne. Výměna trávníků za cokoliv jiného je prvním krokem k lepší retenci v krajině.
Voda, obzvlášť ta viditelná, může lépe pomoci zapadnout do okolí jinak nenáviděným typům budov, například kancelářím. The Park na Chodově od naší firmy je ideální příklad – architektura budov je variace na to, co je možné postavit pro tento účel, ale kvalitní veřejný prostor s vodou po obvodu plní ekologickou funkci a navíc vytváří oblíbené místo pro své okolí.
Zamaskujte kancelářskou budovu travičkou.
Největší efekt mají opatření v uličních profilech, tedy v prostorech mezi budovami. Uliční síť tvoří typicky třetinu až polovinu městské plochy. Většinou asfaltový povrch je kompletně nepropustný a zvyšuje okolní teplotu. I proto jsou centra měst v době veder v apokalypticky zbarvených mapách horka nejčervenější. Problém ovšem není hustota lidí a zástavby, historické uličky jsou pro pobyt v horku příjemnější než otevřené sídliště.
Problém je nadměrné množství pevných povrchů a preference automobilů před pohybem lidí. Nové typologie ulic založené na sběru vody při podobné průjezdnosti umožňují často efektivnější využití přebytečného prostoru pro auta. Teď je správný čas na tu nejkontroverznější část: Žádné zlepšení zadržování vody v krajině není možné bez omezení plochy pro jízdu a skladování automobilů. Až menší počet parkování otestuje upřímnost odhodlání zlepšovat zadržování vody v krajině.
Pro auta to bude nepohodlné.
Povrchové parkování hlavně u nákupních center je dimenzované na předvánoční nákupy, a jindy jsou vzdálená místa často nevyužitá. Obří asfaltová plocha bez dalšího využití plná nečistot z aut je obzvlášť riziková při srážkách a obzvlášť nehostinná kdykoliv jindy. Je proto dobrý nápad vyměnit plochu vzdálenějších stání za parkování v zeleni nebo na propustné dlažbě. Další možnost je část stání změnit na retenční příkopy a průlehy, ale úplně nejlepší je stavět tak, aby povrchových parkovišť vůbec nebylo potřeba.
Málo využívaná parkovací stání se mohou tvářit jako trávník.
Ideální pro sběr vody jsou typy uličních úprav známé jako sdílené ulice nebo holandsky woonerf. Jedná se o typ komunikace, kde je celý profil určený pro zeleň, obchody, pohyb lidí a bezmotorovou dopravu. Automobily mohou projíždět i parkovat, ale přednost mají chodci a šířka profilu je regulovaná výsadbou, mobiliářem a stavebními úpravami. Tyto ulice česká legislativa neumožňuje, možnosti designu “pěší zóny” a “obytné ulice” jsou stále technokraticky omezené geometrií aut, i když pro ně tyto typy ulic nejsou určené. Zároveň platí, že pro každý typ profilu existuje správné řešení pro nakládání s dešťovou vodou, od nádob v historické uličce, po mokřad v dálniční krajině. Zachytávání vody pomůže zejména uličním stromům, ty mají hlavně kvůli nedostatečným závlahám průměrnou životnost 13 let. Pokud se v ulici udělá dost místa pro vodu a zeleň, může vzniknout kvalitní prostředí pro pohyb a pobyt všech.
V historických městech je LID možné, i když spíše ve formě akupunktury – drobné úpravy tam, kde to lze. Skvělé jsou kanály ve Freiburgu nebo retenční jezírka na náměstích v Kodani. Při nové výstavbě je možné logikou vody řídit celou uliční síť, jako ve čtvrti Bo01 v Malmö. Tam je naplno vidět důraz na development. Čtvrť maximalizuje zastavěnost, ale ta nepůsobí bezútěšně, naopak. Velký počet lidí je totiž zakomponovaný do desítek typů obydlí, od bytových domů a řadovek po malé zahradní domky. To vše často v rámci jednoho bloku. Celkový podíl plošné zeleně je malý, ale mezi domy je spousta stromů, zahrad a miniaturních parků. Výhoda tohoto řešení je, že pokud umožníme velkou hustotu výstavby, získáme více krajiny bez lidských zásahů na obvodu, s větší kapacitou zadržovat vodu než sebelepší dodatečná úprava měst. Hustota je základní předpoklad pro kvalitu prostředí a jeho možnosti zachytávat vodu.
Podobné úpravy center jsou u nás překvapivě kontroverzní pro lidi, kteří se jinak asi považují za ochránce přírody. Klub za starou Prahu dokonce i stromům na náměstích posměšně říká botanizace města. Zeleň ani vodní infrastruktura podle mnohých není kompatibilní s unikátně historickou Prahou. Tato představa města má předobraz spíš ve vánočním pohádkovém velkofilmu, ne v realitě. Historie měst spočívá v postupné adaptaci struktury na společenské a technologické změny, ne na velmi novodobém trvání na kulisách, které jsou u nás hnojivem pro trdelníky. Zahraniční města, i ta mnohem historičtější než Praha, ukazují, že zeleň ve městech samozřejmě hodnotu historického celku nekazí. Naopak historickou hodnotu příjemného prostředí posiluje stínem, snesitelnější teplotou a atraktivnějším praktickým prostorem pro pobyt venku.
Mohlo by to jít.
U nové výstavby je ideální návrh podřídit přirozenému toku vody na konkrétním pozemku a podle toho komponovat veřejné prostory a umístění budov. Výhoda opět je, že i když většina legislativy pro novou výstavbu nutí stavět bezduché celky, přítomnost vodní infrastruktury může výrazně zlepšit výslednou kvalitu prostředí.
Voda v krajině by měla být řešena návratem k přírodnímu stavu řek a navazující krajiny. Problémy vznikají proto, že všechny toky a jejich okolí jsou lidskou činností regulované víc než města. V “přírodě” probíhá desítky let radikální experimentování s genetickým inženýrstvím, automatizací, změnou ekosystémů, investiční politikou a mizející prací. Iluze pastorálního venkova a divoké přírody je chybná, je mnoho budov, které jsou u nás starší než spousta z toho, co v krajině považujeme za přirozené, ať jsou to smrky Marie Terezie nebo les na Řípu.
Bohužel, u nás dál pokračuje politika výstavby přehrad, i když jsou to hlavně velká vodní díla, která mění geometrii, teplotu a ekosystém toků, se zanedbatelnými výhodami pro všechny ty, kteří se nepodílí na jejich výstavbě. Přehrady navíc ve velkém produkují metan, nejhorší ze skleníkových plynů. Přehrada je dílo závislé na předvídatelnosti srážek a vodních toků, a tedy zjevně nevhodné pro současnou, velmi nepředvídatelnou situaci. Plány na výstavbu šesti (!) nových přehrad doprovázejí ujištění, že návrhy nádrží počítají s rychlejším odpařováním z velké plochy. To je hezké, že se s tím počítá, ale nadměrné odpařování z rozsáhlých hladin je hlavním argumentem pro to už nikdy žádné nestavět!
Zemědělství je známý důvod sucha, zejména pěstováním zcela zcestných plodin na příliš velké ploše. Odpovědí ale není nutně přechod na lokální potraviny. Jejich pěstování a distribuce má samozřejmě převážně pozitivní dopad na krajinu. Ale to, jak vypadá potravinová soběstačnost, lidstvo zkoušelo po většinu své historie. Staletí neexistence jiných než lokálních potravin vytvořila společnost odkázanou na nulový růst, otrockou práci, věčný nedostatek a podvýživu. Zelenina a ovoce z jiných kontinentů působí jako neekologický luxus, ale přeprava na velké vzdálenosti je překvapivě malou částí ekologické zátěže, kolem deseti procent z celkové uhlíkové stopy. Nejlepší zemědělská politika proti suchu je vodu dovézt v podobě plodin vypěstovaných tam, kde jí je dostatek.
Řešení také není jen v tom, že na polích najednou vzniknou remízky, ty jsou fajn a určitě pomohou. Ale remízek je jako odpustek, symbolická daň, která neřeší příčinu problému – špatnou politiku výstavby a správy krajiny. Výsledek je nevzhledná a na státních dotacích a automobilech závislá periferní krajina skladů, obchvatů, parkovišť a zahrad s tújemi, zodpovědná za rostoucí teplotu, se zanedbatelnou schopností zachytávat vodu.
Legislativa v zásadě umožňuje sběr dešťové vody, ale je poznat, že jednotlivé kroky na sebe nenavazují – například nekompatibilita s dopravními normami zhoršuje implementaci v ulicích. Také chybí kvalifikace nepitné vody a postup pro její zpracování. Ale i v místech, kde drobné úpravy vznikly, často chybí to nejdůležitější – design. Výsledek proto vypadá třeba takto – oplocená jáma bez vegetace, bez vztahu k domům a navíc hned vedle ji “jistí” typická podzemní infrastruktura. Technicky možná funguje, ale je to příklad zbytečné investice.
To, co legislativa nedovoluje, je například možnost poslat vodu ze střech do blízkého parku a vytvořit něco podobného:
Hezké, ale nejde to. Legislativně.
Takže jak a kde LID stavět? Když se podíváme na transekt, schematický průřez typickým českým městem, má šest zón. Historické jádro, blokovou zástavbu, předměstí, sídliště, logistickou krajinu a okolní vesnice. Při pohledu na něj to vypadá, že tam, kde je nejvíc místa, by bylo vhodné umístit nejvíc přírodních prvků. To je samozřejmě správné a určitě to ničemu neublíží, ale ještě lepší strategie je znovu stavět v hustotě a malé ploše podobné historickým centrům a nechat co nejvíc krajiny bez lidských zásahů, aby se voda mohla vrátit k přirozené cirkulaci.
Představa o ekologickém rodinném domě a neekologickém městě vznikne, když se zaměříme jen na srovnání dvou budov. V tomto srovnání by samozřejmě rodinný dům vyšel lépe, než budova ve městě. Ale kdybychom potřebovali ubytovat stejný počet lidí jako ve městě v hustotě rodinných domů, potřebujeme násobně víc místa, víc plochy silnic, víc sítí a hlavně, vytvoříme prostředí, kde je vše od sebe tak daleko, že se nelze obejít bez auta. Proto je nešťastné trvat ve městech na obrovských plochách zanedbané zeleně bez valné ekologické hodnoty. Město, kde každý žije v zeleni, je totiž taky město, kde každý musí všude řídit.
K retenci vody slouží mnoho technologií, většinou záslužných. Problém je, pokud se technologie používají jako kamufláž neekologických staveb. Například centrála Apple je nová a krásná budova, která dostala všechny ekologické certifikáty na fasády, cirkulaci vzduchu, energetickou úspornost a podobně. Projekt se chlubí i ochranou krajiny tím, že vysázeli 15 000 stromů. To je fajn. Ale bohužel tato budova je na vyasfaltované periferii San Jose a v podzemí je parkovací garáž pro 15 000 aut, takže žádná voda se tam nevsákne. A nutnost všech zaměstnanců dojíždět autem spolehlivě přebije technologické inovace.
Technologie jsou mnohem lepší jako doplněk prověřených urbanistických postupů, například ve čtvrti Aspern ve Vídni. Domy mají podobné formy a uspořádání jako vídeňská historická výstavba. Technologie stínění fasád, regulace veřejného osvětlení a recyklace vody přispívá ke kvalitě, ale dalo by se obejít i bez ní a celkový charakter by neutrpěl.
Princip LID výstavby na menší ploše také pomáhá šetřit veřejné výdaje. Je mnohem lepší stavět domy blízko u sebe, takže ušetřené prostředky můžou být investovány na stavbu a údržbu jednoho krásného parku, než patnácti zanedbaných. Ve městech i krajině platí pravidlo, že nejlepší a nejlevnější infrastruktura je samozřejmě ta, která se vůbec nemusí postavit.
Největší výhoda LID je tvorba hodnotných míst. Současný systém segregovaných funkcí, nadměrného počtu silnic a nelogických návazností mezi budovami vytváří nevzhlednou krajinu, která následně vzbuzuje odpor k další výstavbě. Řada klimatických opatření vyžaduje dobrovolnou změnu životního stylu, ke které je málokdo ochotný – bez ohledu na následky. Výstavba, vycházející z historické kompaktnosti měst a vesnic, je možná jediná strategie, která přináší kromě zásadního ekologického řešení i bonus navíc – lepší, příjemnější a hezčí prostředí, ve kterém stojí za to žít. Skutečně efektivní hospodaření s vodou do budoucna vyžaduje domy blízko u sebe, o třech až osmi patrech, s množstvím teras a balkonů, v blokové zástavbě, bez garáží, ale na uzlech veřejné dopravy a klidných ulicích se spoustou stromů, obchodů, stínu a povrchového sběru dešťové vody.
Tady je nejlepší, i když zároveň nejsmutnější návrh pro Prahu, od ateliéru D3A z 90. Let. V růžové jsou označené volné plochy, kde by bylo možné v Praze stavět. Dnes, 30 let od nakreslení diagramu, se jich zastavělo možná pět. Není jasné, jestli by dopad 100 000 obyvatel navíc v přirozených místech kompaktního města snížil dnešní sucho v Praze a Středočeském kraji, ale určitě by dnešní satelitní čtvrti, které se místo toho postavily, nezabíraly cennou zemědělskou půdu, nevyžadovaly nekonečné investice do sítí a silnic a ještě nekonečnější debaty o okruhu. Minimálně by jejich obyvatelé nebyli odsouzeni marnit čas dojížděním v kolonách.
Vlhké sny zelených projektantů.
To, co se dá čekat od LID, tedy různé prvky v ulicích a veřejném prostoru, není stavebně složité, ani drahé a jistě časem vznikne legislativa, která například umožní jejich jednodušší přebírání a správu městským firmám. Složitější může být až to, že “ekologické” není jen to, co je na obrázcích zelené a modré, ale i to, co je béžové, okrové a šedé – nové budovy na vhodných místech. Ty můžou mít často lepší efekt než sebevíc průlehů v lese, zvlášť pokud jen kamuflují vedlejší satelit.
A co takto?
Odpor ke konkrétní stavbě je vzhledem k nízké kvalitě většinové výstavby pochopitelný, ale když se podaří zamezit vzniku jedné budově ve městě, tak to neznamená, že se nic nepostaví. Postaví, ale za městem, na zelené louce, v menších objemech, ale ve větší ploše, na úkor skutečné přírody a vodních toků.
Je tak na nás – voličích -, jaká města a krajinu chceme mít. Ta, co se staví dnes, nebo ta, co lépe odolají suchu, které už přišlo. Současný model funguje k vodě jako síto, model do budoucna by měl fungovat jako houba.
Ve městech, kde dnes sklízejí výhody LID infrastruktury, se to děje často až desítky let poté, co začali se změnami legislativy a výstavbou. I ten nejoptimističtější scénář pro Českou republiku by předpokládal, že dnešní třicátníci se důstojné krajiny dočkají možná na důchod. Měli bychom si pospíšit, minulý týden u Drážďan vyschlo Labe a v Polsku už měsíc hoří národní park.
Lepší infrastruktura, kde je voda vidět na povrchu, by možná způsobila, že si jí budeme víc vážit. Ne z ezo pohledu nevyzpytatelné Matky přírody, ale v reálném světě kvality, investic a následků. Za sucho může vliv designu a legislativy na životní prostředí a proto by nám mělo záležet na tom, jak a proč se co staví. Je to piplačka, ale je to důležité. Bylo by dobré si jednou říct, že napršelo a neuschlo.
Tento článek částečně vychází ze dvou úvah o městech pro časopis Finmag, Chvála měst (Prosinec/Leden 2020) a Hybaj na pole (únor/březen 2020) a je částečný přepis série přednášek o vodě ve městech, například této.
Autor: Peter Bednár, architekt a urbanista
převzato z Ekolist.cz
