Nejčastější jsou podzemní nádrže vyráběné z plastu. Z výroby jsou tyto nádrže připraveny pro zakomponování do systému na svod a využívání srážkové vody. Mají potřebné vývody (vstupní komín a bezpečnostní poklop) a jsou uzpůsobeny pro instalaci filtračního systému. Výhodou těchto nádrží je jejich nízká hmotnost, jsou snadno zabudovatelné a také se snadno udržují v čistotě díky hladkému povrchu. Takovou jímku si koupíte jako celek a uložíte do země.
Druhy nádrží:
- Plastové nádrže svařované existují v různých tvarech (válcové nebo hranaté). Ukládají se na betonovou desku nebo do pískového lože a následně je třeba je obetonovat, aby se nezničily tlakem zeminy, případně spodní vody.
- Nesvařované jímky se obetonovat nemusí. Mají podstavec, který se zabetonuje dodesky, pak stačí obsypat je zeminou. U této nádrže je omezena hloubka uložení do země a také povrch nad ní nesmí být pojížděn autem.
- Samonosné monolitické jímky z polypropylenu nebo sklolaminátu (viz www.jimky-septiky.cz, www.belis.cz) jsou dost pevné a odolné, takže se dají uložit v některých případech i velice hluboko.
- Samonosné nádrže speciálního tvaru pro mělké uložení jsou vhodné tam, kde je vysoká hladina spodní vody nebo skalnaté podloží.
- Betonové nádrže se hodí hlavně pro hluboké uložení, pro lokality s výskytem spodní vody nebo pod plochy s vyšší zátěží. Předností betonových jímek je přirozená neutralizace kyselé dešťové vody, což se v plastových jímkách může zajistit kouskem přirozeného vápence. Nevýhodou bývá netěsnost spojů.
Dříve se používaly také nádrže ocelové. Ocel však není příliš vhodná pro tento účel, jelikož je poměrně obtížné zabránit korozi v nádrži.
← Jaké jsou typy podzemních nádrží?
