Splachovač – přívod dešťové vody
Bez vody by na Zemi nebylo života. Existují rozsáhlé pouště, kde je voda nesmírně cenná. My máme to štěstí, že žijeme v mírném podnebném pásu, kde dešťové srážky nejsou ničím výjimečným. Umíme však s touto vodou hospodařit?
Zatím ji ani zdaleka nevyužíváme tak, jak bychom mohli. Někteří z nás během lijáku možná nachytají na chalupě narychlo něco málo dešťové vody do džberů. Jakmile vysvitne slunce, tato voda je okamžitě pryč, protože rostliny se ihned dožadují vláhy a my bereme do ruky konev a touto dešťovou vodou zaléváme.
A teď si představte dům, kde se tato dešťová voda používá nejen k zalévání zahrady, ale i v domě ke splachování toalety a dokonce i k praní prádla v pračce. Jak je to možné? Jednoduše: během dešťů se voda hromadí v zásobnících a pak, díky rozvodům po domě, se dostane tam, kam má. Ale vezměme to raději pěkně popořadě…
Ačkoli je dešťová voda velmi užitečná, dům se pochopitelně neobejde bez klasického přívodu upravené, pitné vody, a to ze dvou důvodů. Za prvé – jde o vodu pitnou, určenou pro pití a vaření. Za druhé – může se stát, že zásobníky s dešťovkou vyschnou a na úklid, praní a splachování se pak bere voda z vodovodu.
Pan Rudolf Mencl bydlí na kopci a před 5 lety se rozhodl, že bude sbírat dešťovou vodu do zásobníků a pak ji použije v domácnosti. Dnes si to velice pochvaluje. „Za tu dobu jsme byli odkázáni na vodu městskou asi jen týden, bylo to vloni,“ říká pan Rudolf Mencl. Pan Mencl má dům na svahu. „Vlastní studnu nemáme, a tak používáme vodu městskou, mimo jiné i proto, že pod námi je skála,“ vysvětluje. „Podle mého ale byla věčná škoda pouštět dešťovku rovnou do kanalizace a drahou vodu nakupovat. Proto jsme si pořídili zásobníky. Dešťovou vodu teď používáme na zálivku zahrady a skleníku a také na praní a jsme náramně spokojení.“
Nejprve bylo nutné vymyslet projekt, pak nakoupit materiál a pustit se do práce. „Máme vzájemně propojené plastové nádrže o velikosti 6 x1m3, voda do nich stéká ze střechy domu a garáže. Nádrže jsme obezdili žulovými kvádry, střechu z nich jsme posázeli stromky a vřesy v kombinaci s kůrou a oblázky, podobně jako to vídáme třeba u vinných sklípků. V čele kvádrů jsou dveře, abychom měli přístup k nádržím. Zásobníky jsme obezdili, a proto k vodě nejde světlo. Díky tmě a stálé teplotě voda nekvete a zůstává čistá. Mezi nádrží a domácí vodárnou je ještě filtr pro případné nečistoty. Důležitý je také lapač hrubých nečistot na konci svodu, aby se do nádrží nedostaly třeba listy.“
Pan Mencl si s projektem skutečně vyhrál. Vymyslel to tak, aby jímky nebyly vidět. Neznalý člověk by si jich rozhodně nevšiml. „Z čela se po zdi pne vinná réva a ostružiny,“ prozrazuje „maskování“ Rudolf Mencl a dodává: „Stálo mě to hodně času promyslet, jak to vše zapojit, kudy v domě vodu povedu, ale když jsem se do toho pustil, pak už to šlo víceméně samo a bylo vyhráno.“ Zároveň ale připouští, že všechno nešlo jako na drátku. „Jediné pomůcky byly kolečko, lopata, krumpáč. Náš pozemek není dobře přístupný, aby tam zajel malý bagřík a vyhloubil díry na usazení nádrží. Takže zkraje to byla dřina. Ale nelituji.“
V rodinném domku, kde se současně používá pitná i dešťová voda, se tyto dva druhy nesmí v žádném případě míchat. To znamená, že musí existovat dva na sobě nezávislé rozvody. U WC a pračky jsou dva přívodní kohouty. „Pokud by došla dešťová voda, přepojíme hadičku na vodu pitnou,“ upřesňuje pan Mencl.
Určitě se vám celou tu dobu hlavou honí otázka, kolik to stálo peněz. „Jedna nádrž byla za 500 Kč, vodárna za 4.500 Kč. Nejdražší byl vodoinstalační materiál, to dělalo odhadem 20 000 – 25 000 Kč. Ale u každého, kdo se do toho pustí, to bude samozřejmě jiné.“
Vyplatí se vůbec investovat do absorbce, skladování a rozvodu dešťové vody? Pan Mencl má naprosto jasno: „Ono se to příjemně ukáže už při prvním vyúčtování vodovodů a kanalizací, už tam si všimnete poklesu spotřeby pitné vody. Jenom při spotřebě cca 100 l za den na WC je to ve dvoučlenné domácnosti za 1 čtvrtletí 9 000 l vody, což je zhruba 315 Kč. K tomu musíme ještě přičíst další úspory při praní a zalévání zahrady a skleníku. To taky spotřebováváme dešťovou vodu.“
Dá se nějak přesněji spočítat, do jaké míry může dešťová voda pokrýt spotřebu vody v domácnosti? Vyjdeme-li ze statistiky, pak v průměrné domácnosti spotřebuje každá osoba cca 150 litrů vody na den, z toho však pouhá 2 % na vaření a pití. Na spláchnutí toalety připadne 35 % pitné vody. Podle výsledků průzkumu by tedy dešťová voda mohla z poloviny nahradit celkovou spotřebu vody.
Možná namítnete, že zabudovat zásobníky do země je příliš pracné nebo byste tím zničili kus pěstěné zahrady. Netřeba zoufat, neboť existují i nádrže, které se nechávají na povrchu. Jímky zapuštěné do země však mají velkou výhodu v tom, že voda se tak rychle „nekazí“, protože k ní nejde světlo a nemohou se v ní množit nežádoucí mikroorganismy. Jejich voda, pokud je dobře přefiltrovaná, se hodí i na praní a splachování, zatímco z nadzemních jímek slouží pouze k zalévání.
U podzemních nádrží ještě chvíli zůstaneme. Nejčastěji se používají plastové nebo betonové. Zatímco betonové se hodí do větší hloubky a umí zneutralizovat kyselou dešťovou vodu, plastové jsou lehké a dají se snáze zapustit do země. Při nákupu doporučujeme také zvolit vhodnou velikost zásobníků: z malých by voda při větším dešti zbytečně přetékala a když je jímka hodně velká, voda by v ní byla zbytečně dlouho, než by se spotřebovala. Pokud tento přírodní zdroj přeci jen vyschne, přejdeme pohodlně na používání vody pitné.
Ještě jednou zdůrazňujeme, že rozvody pitné a dešťové vody se nikde nesmí mísitelně setkat, a to ani ve společné výtokové armatuře. To ukládá norma ČSN EN 1717. Rozvod vody musí být rozdělený na pitnou a užitkovou, takže v domě je tzv. dvojitý rozvod.
A jestli by do toho šel pan Mencl znovu? „Samozřejmě, neváhal bych. I manželka, která byla zpočátku proti, mě chválí, že to byl dobrý nápad.“
Barbora Martínkova, Lukáš Koucký
