Městský strom coby prvek zelené infrastruktury. Licence | Volné dílo (public domain) Foto | StockSnap / Pixabay
V prvním ze série článků, které mají za cíl ozřejmit problematiku zelené infrastruktury, se budeme věnovat zejména vysvětlení základních pojmů. V pokračováních se pak dostaneme i k reálným prvkům zelené infrastruktury, jako je například často zmiňovaná dešťová zahrádka. Ale stejně jako u domu je dobré mít nejdříve pevný základ, tak i v tomto případě je dobré si přesně ukotvit pojmy, které v současnosti létají kolem nás v éteru.
Ještě před několika lety jsme bojovali s povodněmi a mnoho lidí říkalo, že potřebujeme hlavně meandry, aby se voda rozlila v krajině. Ve výsledku máme hlavně povodňové komise, mobilní hrazení a hlásnou službu.
Dnes naopak bojujeme se suchem a opět slyšíme hodně slov o tom, jak musíme změnit krajinu a města. Někteří říkají, že musíme budovat zelenou infrastrukturu a hlavně sázet stromy. Zatím máme hlavně komise na sucho (v novele Vodního zákona) a plány na nové přehrady a vodovody.
Jsou samozřejmě i výjimky a zvláště ve větších městech se celkem intenzivně připravují první projekty v rámci tzv. (modro)zelené infrastruktury (ZI). Je ale paradoxní a svým způsobem příznačné, že se u nás začalo o ZI mluvit v době sucha, když jejím prvotním účelem byla spíše ochrana před přívalovými dešti. Takže, co to vlastně je ta (modro)zelená infrastruktura a k čemu má sloužit?
Zmatení pojmů na nejvyšší úrovni
Když dnes člověk něco neví, tak si to „vygooglí“, nebo najde na wikipedii a už má jasno (nebo si to aspoň myslí). Zkusme si tedy zagooglit, co se dozvíme o zelené infrastruktuře (respektive “green infrastructure”, abychom přeci jen našli spíše originální zdroje).
Mně osobně se jako první objeví definice Evropské komise, která říká zhruba následující:
„Zelená infrastruktura je strategicky plánovaná síť přírodních a polopřírodních ploch s rozdílnými environmentálními prvky, jež byla navržena a pečuje se o ni s cílem poskytovat širokou škálu ekosystémových služeb.“
Pro odborně znalé ta definice zní, jako kdyby se mluvilo o našem Územním systému ekologické stability (ÚSES). Laikům to asi zní jen jako další úřednická věta, jejíž reálný obsah si nedokáží jednoduše představit. Proč bychom tedy měli navíc řešit nějakou zelenou infrastrukturu, když u nás (ne)funguje ÚSES již tak dlouhou.
Možná bude dobré nedat na první dobrou a podívat se dále do hloubek internetu. Copak nám například říká Wikipedia (anglická verze):
„Zelená anebo modro-zelená infrastruktura je síť prvků poskytující metody řešení městských a klimatických výzev pomocí stavění s přírodou.”
To zní nějak jinak než předchozí definice od Evropské komise. Co si mám ale představit pod městskými výzvami? Jako, že budeme mít nová parkovací místa natřená na zeleno? A zavoláme Matku Přírodu, aby nám to pomohla postavit?
Zachytávání dešťové vody na berlínském náměstí. Licence | Některá práva vyhrazena Foto | Jacob Christensen / Flickr
Zkusíme zapátrat ještě hlouběji. Obor navrhování a realizace zelené infrastruktury se rozvinul nejdříve v USA a Kanadě a teprve pak přišel k nám do Evropy. Možná tedy bude nejlepší nakouknout přes Atlantik, co nám říká americké “ministerstvo životního prostředí” neboli US EPA:
„Zelená infrastruktura je nákladově-efektivní a přizpůsobivý přístup k hospodaření se srážkovými vodami, který přináší mnoho výhod pro společnost.”
To je teda zajímavé. Původní tvůrci zelené infrastruktury vůbec nemluví o přírodě, ale mluví o penězích, výhodách pro společnost a o hospodaření se srážkovou vodou. A popravdě, my o tom budeme mluvit také. Než se k tomu dostaneme, je ale potřeba si vysvětlit pár dalších věcí.
NBS, WSUD, SUDS, LID a BMPs nejsou tajné vojenské programy
Aby to nebylo s tím zmatením pojmů zas tak jednoduché, tak si jich ještě pár vysvětlíme. Důvod je ten, že pokud už budeme něco vyhledávat o zelené infrastruktuře, dříve nebo později na ně narazíme a spousta informací by nám bez jejich znalosti zůstala utajena.
Jak již bylo výše uvedeno, Evropská komise definovala ZI dost vágně, s původním cílem vytvořit v Evropě síť přírodních prvků mimo chráněná území (zejména mimo současné plochy NATURA 2000). Jednalo by se tedy ve své podstatě o takový celoevropský ÚSES. Bohužel se to příliš neujalo a zároveň to asi zbytečně zamlžilo původní účel zelené infrastruktury, jak ho definuje US EPA.
Po tomto nezdaru se nově v Evropě mluví spíše o tzv. „Nature Based Solutions“ (NBS), což se do češtiny překládá většinou jako přírodě-blízká řešení. Vhodnější překlad je ale spíše „řešení založená na přírodních procesech“. Definice NBS z pera Evropské komise zní nějak takto:
„Řešení společenských výzev pomocí „NBS“ jsou taková řešení, která jsou inspirována a podporována přírodou, a která jsou nákladově-efektivní a zároveň poskytují environmentální, společenské a ekonomické užitky a pomáhají budovat odolnost.“
Je zajímavé si všimnout, že se v definici mluví o nákladové efektivnosti a benefitech pro společnost. To už je celkem podobné definici ZI od US EPA. Základní rozdíl je v tom, že řešení založená na přírodě mohou sloužit vícero účelům, než jen hospodaření se srážkovou vodou. NBS je tedy pojem v podstatě nadřazený zelené infrastruktuře a tím pádem se širším záběrem.
Průleh, umožňující zasakování dešťové vody, Mnichov. Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora Foto | Zdeňka Kovaříková / Počítáme s vodou
To naopak zkratka SUDS / SuDS znamená víceméně to samé, co zelená infrastruktura, akorát zatímco ZI je původem z USA, tak SUDS má svůj původ ve Velké Británii. SUDS znamená „Sustainable (urban) Drainage Systems“ (udržitelné městské odvodňovací systémy) a jde tedy přímo k věci. Městské odvodnění by mělo být udržitelné (ať už z hlediska peněz nebo vlivu na životní prostředí) a dosahuje se toho stejnými prostředky jako v ZI. Tedy pomocí (polo)přírodních prvků jako jsou zelené střechy, dešťové zahrádky, propustné povrchy a další.
Zbývá nám už jen zjistit, co znamená LID a WSUD a BMPs. Ve své podstatě je to na celé věci to nejdůležitější. LID, nebo-li „Low Impact Development“ je způsob jakým by měli inženýři a architekti přistupovat k plánování a projektování a je to víceméně ekvivalent k výše uvedenému SUDS. Do češtiny se dá přeložit asi jako „Výstavba (rozvoj) s malým dopadem na hydrologický cyklus“. Metody plánování a projektování v rámci LID jsou založeny na jednotlivých nejlepších plánovacích (projekčních) postupech, tedy „Best Management Practices (BMPs)”. WSUD má zase původ na jižní polokouly a v Austrálii a na Novém Zélandu si tak zkracují pojem Water Sensitive Urban Design (tedy Plánování / Navrhování šetrné k vodě).
Tento termín se ujal i v Evropě, zejména ve Skandinávských zemích, a dle mého je více srozumitelný než Low Impact Development. V češtině bohužel nemáme zatím žádný takto jasně zavedený terminologický ekvivalent a často tak dochází i mezi odborníky k nepochopení, o čem se vlastně mluví a co vše se skrývá za danými pojmy. Pak je možné vidět, že na konferencích o (modro)zelené infrastruktuře je nejdříve přednáška s názvem “Zásady zelené infrastruktury” a po ní následuje přednáška “Zásady modré infrastruktury (hospodaření s dešťovou vodou)”. Ano, to dává velký smysl, když zelená infrastruktura je celá o hospodaření s dešťovou vodou.
Kanál sloužící k zachycení a odvodu vody ze silných průtrží mračen, Soest, Nizozemí. Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora Foto | CreativeNature R.Zwerver / Shutterstock
Můj návrh je tedy takový, že českým ekvivalentem k Water Sensitive (Urban) Design by mohl být termín “Šetrné hospodaření s vodou”, což vychází z již zavedeného termínu “Hospodaření s dešťovou vodou (HDV)”. A rovnou přidávám pracovní definici, která by ideálně měla být součástí Vodního zákona.
Šetrné hospodaření s vodou definuje základní principiální rámec nakládání s vodou, plánování v oblasti vod a postupy pro plánování a provádění staveb. Základním principem pro šetrné hospodaření s vodou je, že srážková voda je strategicky důležitým zdrojem státu.
Základní principy šetrného hospodaření s vodou jsou následující:
- Ochrana a zlepšení ekologického stavu potoků, řek a mokřadů;
- Ochrana a zlepšování kvality vody vypouštěné do potoků, řek a mokřadů;
- Obnovení rovnováhy vodního cyklu v obcích maximalizací opětovného použití dešťové vody, recyklované vody a šedé vody;
- Zachování vodních zdrojů prostřednictvím recyklace vody a redukcí ztrát ve vodohospodářských systémech;
- Integrace řešení dešťové vody do krajiny tak, aby tato řešení byla multifunkční z hlediska úpravy kvality vody, zajištění biodiverzity a rekreačního potenciálu.
- Snížení maximálních průtoků a odtoku a zajištění retence, evapotranspirace a infiltrace vody;
- Začlenění vody do prostředí obcí za účelem jeho zlepšení z hlediska sociálních, vizuálních, kulturních a ekologických hodnot.
Pokud má ale někdo lepší nápad na “přeložení” daných termínů do češtiny a jejich ukotvení v naší legislativní praxi, tak budu rád, když mi to napíše.
Dnes to bylo dlouhé, pro někoho možná nezajímavé, terminilogické povídání, ale příště přejdeme již k praktičtějším věcem, a to zejména výhodám zelené infrastruktury. V posledním článku si pak povíme něco o ryze praktických záležitostech, protože si představíme jednotlivá BMPs – tedy jak zelenou infrastrukturu “dělat”.
Autor: Vítek Rous, projektant v oblasti vodního hospodářství
Převzato z: Ekolist. cz, 7.5.2020
