Povrchová retenční nádrž s vhodným designem na jižním okraji katastru města Plzně. Licence | Některá práva vyhrazena Zdroj | Jan Kopp
Městské aglomerace se snaží reagovat na měnící se klimatické podmínky, především na nerovnoměrný režim srážek a prohlubující se výskyt teplotních extrémů. Tyto problémy jsou spojené s relativně vysokým podílem umělých a nepropustných ploch v městské a příměstské krajině. Jako klíčový nástroj řešení se skloňuje pojem modro-zelená infrastruktura. Tato nová terminologie je mimo jiné vedena snahou zavést podporu přírodě blízkých prvků do technokratického pojetí územního plánování. Plánování keřových pásů, zasakovacích průlehů nebo soustavy tůní se zdá lépe prosaditelné, když budeme sítím technické infrastruktury konkurovat modro-zelenou infrastrukturou. Je třeba ovšem přiznat, že pojetí modro-zelené infrastruktury (a příbuzných termínů) nabývá v jednotlivých zahraničních a dnes i domácích studiích různého významu.
Modro-zelenou infrastrukturu chápeme primárně jako nástroj hospodaření s dešťovou vodou, ve kterém se preferují ekosystémové přístupy. Vodohospodářský význam zavádění modro-zelené infrastruktury můžeme shrnout do tří cílů: (a) zadržet a efektivně využít dešťovou vodu v místech, kam dopadá, (b) omezit zrychlený povrchový odtok do jednotného kanalizačního systému a jeho přetoky do vodních toků, (c) podpořit výpar z vodních ploch, mokřadů a zeleně a tak snížit vliv přehřátých povrchů městské a příměstské krajiny. Povrchové retenční nádrže dočasně zadržující odtékající dešťovou vodu jsou projektovány, aby plnily druhý uvedený cíl, ovšem mohou podporovat i další uvedené cíle. Nevyužitý zatím zůstává jejich potenciál podpořit další ekosystémové funkce v krajině.
Normy a metodiky preferují dešťovou vodu na pozemku vsakovat. Tam, kde je z hydrogeologických důvodů omezená možnost vsakování, plní majitelé nemovitostí povinnost hospodaření se srážkovou vodou pomocí povrchových retenčních dešťových nádrží nebo podpovrchových nádrží s regulovaným odtokem do kanalizační sítě. Například na území města Plzně je povinnost řešit odtok srážkových vod z pozemků tak, aby byl omezen odtok do kanalizačního systému na 4 l.s-1.ha-1. V Praze je specifický odtok stanoven na 10 l.s-1.ha-1, normy doporučují dokonce 3 l.s-1.ha-1. Primární vodohospodářské funkce plánované při výstavbě povrchových i podpovrchových jsou stejné – regulovat odtok ze zastavěného území při intenzivních srážkách tak, aby se tlumily extrémní odtokové vlny v navazující dešťové nebo centrální kanalizaci či při odtoku do recipientu. Při použití podpovrchových nádrží samozřejmě není možné očekávat, že budou součástí komplexnějšího řešení přispívajícího k tvorbě biotopu nebo termoregulaci krajiny výparem.
Povrchová retenční nádrž zlepšující estetiku a termoregulaci území v zázemí univerzitního areálu ZČU v Plzni a obytného komplexu UniCity (stav v roce 2019).
Licence | Některá práva vyhrazena
Zdroj | Jan Kopp
Povrchové retenční dešťové nádrže se jako frekventovaný nástroj hospodaření s dešťovou vodou aplikují v nových průmyslových, obchodních a rezidenčních zónách nebo ve vazbě na odvodnění komunikací. V metodikách zavádění modro-zelené infrastruktury jsou klasifikovány povrchové retenční dešťové nádrže spolu s umělými mokřady jako povrchové retenční prvky s účinkem na čištění vody s potenciálním přínosem pro biodiverzitu krajiny. Mezi ostatními prvky modro-zelené infrastruktury vynikají povrchové dešťové nádrže vysokou účinností retence v závislosti na objemu retenčního prostoru nádrže. Na rozdíl od podpovrchových nádrží mají povrchové nádrže kromě dostatečného prostoru pro retenci také určitý objem stálého nadržení vody. Považujeme za důležité se zabývat otázkou, jak vhodnými konstrukčními parametry a prvky zvýšit ekosystémové přínosy těchto nádrží a jak je plnohodnotně začlenit do městské a příměstské krajiny jako prvky rekreační a estetické.
Krajinně-ekologické hodnocení povrchových retenčních dešťových nádrží v příměstské krajině Plzně ukázalo, že se jednotlivé povrchové nádrže právě v dalších přínosech liší, především z hlediska uplatnění přírodě-blízkých prvků a také z pohledu zkvalitnění veřejného prostoru v jejich sousedství (Kopp a Preis 2019). Potenciál zapojení nádrží do krajiny je přitom ovlivněn nejen vlastními parametry nádrží, ale také funkčním typem území podle územního plánu. Protože se jedná často o nádrže umístěné na soukromém pozemku, je jejich přístupnost omezená.
Pro podporu potenciálu nádrží je problematická nízká znalost jejich ekologického fungování, neexistuje jejich evidence, systematický monitoring ani snaha plánovat jejich hydrobiologické vlastnosti. Retenční nádrže zachycují odtok srážkové vody znečištěné splachem s povrchů střech a komunikací. Nádrže mohou ale při vhodném designu sloužit jako nástroj ke snížení znečištění odtékající vody. Roli v tom hraje uspořádání, morfologie nádrže a existence makrovegatace litorální zóny. K omezení vlivu znečištění vody v nádrži lze před vtokem do nádrže řadit prvky sedimentace, filtrace nebo oddělení první fáze splachu s největší koncentrací znečištění. Kromě kvality vody je stresorem vodního ekosystému také výrazné kolísání hladiny vody v případě nevhodné morfologie nádrže.
Bohužel v praxi často chybí motivace vlastníků k podpoře přírodě-blízkých opatření nad rámec povinností retence dešťové vody. Minimálně by podpora měla zvýšit preference povrchového řešení před řešením podpovrchovou nádrží. Legislativní požadavky měst a obcí na novou výstavbu by se měly rozšířit z povinností hospodařit s dešťovou vodou podle normy na podrobnější doporučující specifikaci výstavby retenčních prvků s ohledem na podporu přírodě-blízkých opatření. Zákon o územním plánování umožňuje žádat investory o příspěvek na infrastrukturu v území. Z něj by bylo možné spolufinancovat návazné prvky modro-zelené infrastruktury na veřejných pozemcích, což je obvyklé řešení při odvodnění rezidenčních zón.
V důsledku výstavby skladové haly byla povrchová retenční nádrž zrušena a zákonná povinnost nakládání se srážkovou vodou řešena podzemními nádržemi (výstavba v lednu 2020).
Licence | Některá práva vyhrazena
Zdroj | Jan Kopp
Je možné posílit ekonomické nástroje motivující privátní sektor k uplatňování přírodě-blízkých opatření. Kromě možnosti snižování poplatků za odvádění srážkových vod lze zohledňovat ekosystémovou kvalitu opatření například prostřednictvím slev na daních z pozemků nebo tzv. zelených bonusů. Značný potenciál mají etické nástroje (osvěta, poradenství), které lze provázat s ekonomickými výhodami na trhu v případě ekologické certifikace provozů a firem.
Nevyužitý zůstává potenciál obchodních zahradních center jako „ohnisek“ propagace přírodě-blízkých řešení hospodaření s dešťovou vodou. Přestože jsou v jejich nabídce například nádrže na retenci srážkové vody, vodou polopropustné dlažby nebo materiál na výstavbu vegetačních střech a fasád, vlastní budovy obchodních center sami ve svých areálech žádná ukázková řešení ve většině případů nedemonstrují.
Rozdílné vlastnosti povrchových retenčních nádrží, zjištěné na vybraných příkladech z příměstské krajiny města Plzně (Kopp a Preis 2019), ukázaly jejich nevyužitý potenciál pro zapojení do modro-zelené infrastruktury.
Citace
Kopp, J., Preis, J. 2019. The potential implementation of stormwater retention ponds into the blue-green infrastructure of the suburban landscape of Pilsen, Czechia. Applied Ecology and Environmental Research, 17 (6), 15055-15072, ISSN 1589-1623.
Autorka: Zdeňka Kovaříková, redaktorka Ekolistu.cz
Převzato z Ekolist.cz
