Zahrada
Byla k vašemu domu či chatě zavedena kanalizace a vy byste rádi použili již nepotřebný septik ke sběru dešťové vody? Jedna z prvních věcí, kterou musíte udělat je, že necháte septik vyčistit. Na níže uvedeném odkazu můžete najít firmy zabývající se čištěním ve vašem kraji.
https://dum-byt-zahrada.sluzby.cz/cisteni-kanalizaci-a-septiku
Plánujete čerpat dotaci z programu zelená úsporám a nechali jste si vypracovat odborný projekt například na velikost dešťové nádrže, která ale vyšla dle projektu větší než chcete pořizovat? I tak můžete dotaci čerpat, nebude ale v maximální výši.
Výši finanční podpory z programu zelená úsporám si můžete ověřit zde:
Velikost nádrže lze ověřit zde:
https://www.dotacedestovka.cz/
Pro dešťový záhon lze použít téměř jakékoli rostliny, záleží na prioritě barev, době květu, umístění, velikosti apod. Použít můžeme například:
Kyprej vrbice, Popelivka, různé trávy, Čechrava čínská, Třapatka zářivá, Agastache anýzová, Kosatec, Sadec skvrnitý, Sítina rozkladitá, Proso prutnaté, Puškvorec obecný, atd.
Dotaci lze čerpat z programu Akumulace srážkové vody pro zálivku zahrady, viz stránky SFŽP
https://www.dotacedestovka.cz/
Pokud chcete využívat již existující jímku k zachycení vody ze střechy, je třeba si ověřit objemy – jak jímky, tak střechy, ze které bude voda do nádrže svedena. K tomu Vám pomůže odkaz na praktickou kalkulačku
http://www.nadrznadestovku.cz/kalkulacka/
Dále je dobré nádrž před nátokem opatřit vhodným filtračním zařízením, aby se voda zbytečně nekazila a nádrž nezanášela.
Voda se může zkazit, pokud v nádrži déle stojí nebo je vystavena vyšší teplotě. Když k takové situaci dojde, je třeba nádrž vypustit, odstranit nánosy na dně i po stěnách a poté vše umýt roztokem vody se savem (nebo s jinou dezinfekcí).
Dezinfekce vody chlorem, nebo také chlorace vody, je proces, který i v malých koncentracích účinně eliminuje mikrobiologické a biologické znečištění. Nejen proto, že je účinný proti většině bakterií a virů vyskytujících se ve vodě, ale i z ekonomických důvodů, patří chlorace vody k nejběžnějším způsobům dezinfekce vody, které se aplikují ve vodohospodářských infrastrukturách, průmyslu, bazénech, studnách, vrtech a dalších vodních zdrojích.
Dezinfekce chlorem se mimo jiné nejčastěji provádí dávkováním chlornanu sodného (NaClO), který může být v pevném či kapalném skupenství. Aplikovat jej lze šokově větším množstvím naráz (bazén, studna, atd.), nebo proporcionálně dle průtoku vody a momentální hodnotě pH za pomoci čerpadel k tomu určených. Obsah volného chloru v pitné vodě stanovuje Vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 83/2014 Sb. na mezní hodnotu 0,30 mg/l.
Je možné použít domácí vodárnu, nebo čerpadlo s tlakovým spínačem.Pří výběru čerpadla je nutné zohlednit – dostatečný výkon čerpadla (postačí vám 60 l/min) a dostatečný tlak čerpadla dle výškového uspořádání systému (patrový dům). Pro výběr tlakové nádoby je potřeba brát v úvahu celkovou spotřebu vody pro konkrétní instalaci.
Orientačně lze vycházet z těchto doporučení:
- Pro chatu s jedním odběrným místem lze použít nádobu o objemu 20-30 litrů
- Pro zalévání zahrady je vhodná nádoba o objemu 30-50 litrů
- Pro průměrný rodinný dům se čtyřmi osobami se většinou doporučuje tlaková nádoba o objemu 80-100 litru
Ano, větve z dřevin, např. z túje je možné kompostovat. U větších větví je potřeba před vložením do kompostu mulčovat a počítat s delší dobou rozkladu.
Při přeměně nepoužívané žumpy nebo septiku na jímku je nezbytné prvotní vystříkání vysokotlakým vodním paprskem a následné použití chemické dezinfekce, kterých je dnes na trhu spousta. Poté je nutné vnitřní betonovou stěnu dále ošetřit, aby po působení fekálií dále nedegradovala. Nejvhodnějším ošetřením je využití hloubkové krystalizace, která působí dlouhodobě a penetruje do hloubky několika centimetrů. Je odolná vůči fekáliím, ropným produktům a dalším chemikáliím a dělá betonovou konstrukci 100% nepropustnou.
Nicméně je důležité v tomto případě brát zřetel na to, že nejde o úplně příjemnou činnost, a proto je vhodnější obrátit se na specializovanou firmu, která dokáže starou žumpu či septik vyčistit snáze a lépe než jednotlivec. Využití tlakové vody je naprosto nezbytné a nepatří to úplně k levným záležitostem, ale se zahradní hadicí by se septik čistil ještě několik dalších let a asi stejně nevyčistil. Navíc lézt do septiku potřebuje nejen krapet odvahy, ale kromě správného oblečení a holin, zcela jistě i respirátor a předem zajištěné odvětrávaní. Zní to komplikovaně, ale je to nejen o technologii, ale i o bezpečí.
Pokud jde o cenu vyčištění septiku, může být někdy velmi podobná ceně nového zásobníku. Vše ale záleží na konkrétním případě.
Česká republika se řadí mezi evropské země s největším počtem kořenových čistíren, přičemž ty domovní jsou u nás nejrozšířenější. I u kořenové čističky pouze pro tzv. šedou vodu musí čištění vody předcházet mechanické předčištění, kdy jsou odstraňovány pevné nerozpuštěné látky. Pokud by k předčištění nedošlo, tak by to mohlo vést k ucpání vlastního filtračního lože. V případě domovní čistírny postačuje pro tyto účely jednoduchý septik nebo usazovací nádrž.
Zelená neboli vegetační střecha je střecha částečně nebo zcela pokrytá vegetací a půdou, nebo pěstebním substrátem vysazovaným nad hydroizolační membránu. Střechy se v zásadě dělí podle tloušťky humusové vrstvy na extenzivní (slabší vrstva hlíny) a intenzivní (silná vrstva hlíny, umožňující např. růst křovin).
Pro intenzivní střechu musíte mít dimenzovánu nosnou konstrukci, protože metr silná vrstva zeminy něco váží (plošná hmotnost až 1500 kg/m2). Dělá se pouze na ploché střechy a je i poměrně složitá na správnou skladbu hydroizolace, drenážních vrstev, zábran proti prorůstání kořenů, a na vymyšlení přirozeného hospodaření s vodou ve střešní skladbě. Výsledkem je střecha, na které si můžete udělat zahradu — trávník, keře, menší stromy, pěstovat rajčata, postavit gril, apod. Je to silné řešení s perfektním výsledkem a užitnou hodnotou, vyžadující ovšem také silné finanční postavení.
Pokud nemáte všechny předpoklady k tvorbě intenzivní střechy, je tu levnější a méně náročné řešení střechy extenzivní. Ta může být za určitých okolností i šikmá, ale v našich krajích to není zvykem, takže to nedoporučuji (žádná stavební firma s tím nebude mít zkušenost a je velká šance, že to udělá špatně). Extenzivní střecha má standardně skladbu (odspoda): nosná konstrukce, parotěsná zábrana, tepelná izolace ve spádu, hydroizolace, dilatační a separační vrstva (např. kašírovaná folie z mPVC), drenážní vrstva, filtrační vrstva (např. geotextilie), hydroakumulační vrstva (lze použít nasavé desky z minerálních vláken, ale i třeba rašelinu), a navrch tenká vrstva hlíny (většinou od 3 do 15 cm) porostlá nenáročnou zelení (mechy, rozchodníky, skalničky). Plošná hmotnost okolo 200 kg/m2, dá se tedy použít i při rekonstrukci staré tradiční střechy.
Finančně vychází trochu dráž než střecha tradiční, protože ji v podstatě doplňuje o další vrstvy, které stojí další peníze. Na hotovou plochou střechu tradiční konstrukce si ji ale můžete v podstatě sami dodělat, když nakoupíte správný materiál (a když si budete jisti, že ta kila navíc ještě unese).
V každém konkrétním případě je potřeba vyřešit vyspádování střechy a její hospodaření s vodou tak, aby se nezaplavovala a aby z ní co nejméně vody odtékalo (většinou nic).
O zelené střeše lze hovořit jako o jedné z mnoha možností, jak využívat dešťovou vodu. Jako každé řešení, má své výhody i nevýhody.
K výhodám například řadíme:
– produkují kyslík a zadržují oxid uhličitý,
– absorbují škodliviny ze vzduchu, filtrují částice prachu a zabraňují jeho víření
– zabraňují přehřívání střech, redukují výkyvy teplot mezi dnem a nocí
– mohou být koncipovány i jako zahrádky pro pěstování květin a zeleniny atd.
K zásadním nevýhodám patří hlavně
– konstrukční náročnost
– nutné je dokonalé provedení hydroizolační vrstvy
– nezbytná menší nebo větší údržba
– je nutné staticky zesílit nosnou konstrukci
O vegetativních střechách se můžete více dozvědět v článcích na našich webových stránkách:
https://www.pocitamesvodou.cz/zelene-strechy/
https://www.pocitamesvodou.cz/destovka-nepatri-do-kanalu/
Základním principem hospodaření s dešťovou vodou je to, aby voda, která naprší a nasněží, zůstala tam, kde spadne. Bylo by totiž vyloženě špatně, kdyby se voda ze střechy domu svedla okapy do splaškové kanalizace. Tento princip by se měl odrazit i na získání stavebního povolení. Správně by měl místní stavební úřad přímo uložit povinnost vypořádat se s dešťovou vodou na vlastním pozemku. Optimálním řešením je dešťovou vodu svádět do obrovské jámy naplněné štěrkem, kde se může postupně vsakovat do okolí. A když je vody opravdu hodně a nestačí se vsáknout, tak z této jámy vyteče a rozlije se po terénu. Další možnost je dešťovou vodu akumulovat. Maximalistickým řešením je propojení jímky či akumulační nádoby s domácí vodárnou, která umožní čerpat vodu otočením kohoutku, a která může být napojena na rozvod užitkové vody po domě pro splachování záchodů a dokonce i pro praní. Nicméně i tento způsob akumulace může být pro někoho nepohodlným a proto spousta z nás tento způsob využije pouze pro případné využívání dešťové vody na zahradě – zejména k zalévání a mytí aut. Celé řešení je na věky (když nepočítám čerpadlo, které asi na věky nevydrží) a vložené investice se vrátí za cca 5 let.
Pouze v případě, že je podloží nepropustné a vsakování neumožní, je možné dešťovou vodu s povolením příslušného vodohospodářského úřadu nechat vtékat do veřejné kanalizace. Nicméně hledají se různé další možnosti, které by dešťovou vodu umožnili vsáknout i v jiné oblasti než jen na našem pozemku.
Další informace je možné nalézt např. v tomto článku:
V případě jakéhokoliv zásobníku se pro jeho výběr a hlavně jeho velikost vychází z výpočtu, kterým se zásobník tzv. objemově optimalizuje. Objem zásobníku se řídí velikostí střešní plochy nebo předpokládanou spotřebou dešťových vod (vždy se volí menší z obou objemů). Objem zásobníku se tedy dimenzuje tak, aby zásoba dešťové vody, která zde bude akumulována, vystačila na dobu 3 týdnů. V praxi se právě tohle období prokázalo jako maximální doba, během níž téměř s jistotou přijde déšť.
Na základě zkušeností z praxe platí velmi jednoduchý vzorec: doporučený objem zásobníku pro jednu osobu na 3 týdny je 1m3. Proto pokud budeme počítat optimální objem zásobníku pro 4 člennou rodinu, bude jeho optimální objem 4m3 zásobník. Tento objem se navyšuje o 1m3 objemu na každý 100m2 intenzivně zalévané zahrady. Pokud tedy chci (tlakově) zalévat 100 m2 trávníku, potřebuju už 5m3 velký zásobník.
Stále však zůstává otázka, zdali mám vždy i dostatečně velkou střechu, aby objem vypočteného zásobníku byl zároveň i naplněn – je zřejmé, že střecha zahradního altánku tak velký zásobník určitě dostatečně nezásobí. Platí zde proto kontrolní výpočet, který vychází z toho, že na každý 25 m2 střechy můžeme připojit maximálně 1m3 objemu zásobníku. Objem správně navrženého zásobníku se pak rovná tomu menšímu z obou vypočítaných objemů. Jestli tedy mám střechu velkou 125 m2, tak mohu použít maximálně 5m3 zásobník. Pokud použiji větší, bude tak či tak většinou poloprázdný. Pokud velikost střechy má pouze 100m2, mohu použít maximálně 4m3 zásobník. Potřebnou zbylou vodu budu muset doplňovat vodou pitnou.
Při vytrvalém dešti může dojít i k opačnému problému, kdy zásobník již nedokáže pojmout aktuální množství spadlé vody, proto má každá akumulační nádrž bezpečnostní přepad, kde se voda vsákne pozvolně do půdy. Vybrat nádrž správné velikosti je tedy důležité jak z hlediska jejího maximálního využití, tak z důvodů provozních (například vyrovnané plnění a čerpání). Ze zkušeností z poslední doby víme, že v tomto směru také zcela dobře poradí přímo prodejci akumulačního zásobníku.
Dešťovou vodu je samozřejmě možné skladovat na povrchu. Úskalí je v tom, že hrozí nebezpečí, že se začne kazit. Nádrž je vystavena poměrně vysokým teplotám a má k ní přístup světlo. To podporuje množení různých mikroorganizmů, navíc by vám v zimě zamrzala. Také ve sklepě jsou příliš vysoké teploty podporující život bakterií. Zakopete-li však nádrž pod zem, zajistíte stálou nízkou teplotu a tmu, takže se voda nekazí.
Proto se většinou voda z povrchových nádrží používá pouze na zalévání. Často je to jen obyčejný plastový sud pod okapem bez čerpadla, pouze s vypouštěcím kohoutkem. Nejsou tam ani žádné filtrační systémy, stačí mřížka proti listí a dalším větším nečistotám. Užitečné je víko s otvorem na okapovou rouru, aby se v nádrži nerojili komáři a nepadaly tam nečistoty z okolí. Dobré také je, když se nádrž jednou za čas vyprázdní, aby v ní voda nehnila.
Samozřejmě, že například pro splachování WC nemusí být voda až tak kvalitní a lze použít méně kvalitní vodu z nadzemní nádrže. Jediné, co hrozí, je zápach a vyšší znečištění zařizovacích předmětů. Pro praní je však mnohem vyšší požadavek na kvalitu vody, aby se nestalo, že bude prádlo zapáchat. Pokud byste tedy chtěl dešťovou vodu používat pro splachování, musí být ve sklepě, kde nemrzne. Venkovní nádrž by byla pouze pro sezónní použití a musela by se před začátkem zimy vypustit.
Je tu ještě jedna možnost, a to použití UV lamp pro zničení mikroorganismů ve vodě. Je to však nákladné, a pokud to jde, doporučili bychom raději umístit nádrž přece jen pod zem.
Videotip na vylepšení sudu na dešťovou vodu naleznete pod tímto odkazem: https://www.pocitamesvodou.cz/jak-si-snadno-a-rychle-vylepsit-sud-na-destovou-vodu/
Další informace o jímání dešťové vody jsou uvedeny v tomto článku: https://www.pocitamesvodou.cz/destova-voda-poradime-jak-ji-vyuzit/
Dešťová voda se v domácnostech převážně využívá k zalévání, splachování WC, úklidu a praní.
Dešťovou vodu lze skladovat v nádržích pod zemí či na povrchu. Výhodou nádrží pod zemí je, že se v nich voda nekazí. Není totiž přes léto vystavena vysokým teplotám, přes zimu nezamrzne a nemá k ní přístup světlo, které podporuje množení různých mikroorganizmů. Nádrže povrchové se většinou používají pouze ke krátkodobému skladování dešťové vody na zalévání.
Nejčastější jsou podzemní nádrže vyráběné z plastu. Z výroby jsou tyto nádrže připraveny pro zakomponování do systému na svod a využívání srážkové vody. Mají potřebné vývody (vstupní komín a bezpečnostní poklop) a jsou uzpůsobeny pro instalaci filtračního systému. Výhodou těchto nádrží je jejich nízká hmotnost, jsou snadno zabudovatelné a také se snadno udržují v čistotě díky hladkému povrchu. Takovou jímku si koupíte jako celek a uložíte do země.
Druhy nádrží:
- Plastové nádrže svařované existují v různých tvarech (válcové nebo hranaté). Ukládají se na betonovou desku nebo do pískového lože a následně je třeba je obetonovat, aby se nezničily tlakem zeminy, případně spodní vody.
- Nesvařované jímky se obetonovat nemusí. Mají podstavec, který se zabetonuje dodesky, pak stačí obsypat je zeminou. U této nádrže je omezena hloubka uložení do země a také povrch nad ní nesmí být pojížděn autem.
- Samonosné monolitické jímky z polypropylenu nebo sklolaminátu (viz www.jimky-septiky.cz, www.belis.cz) jsou dost pevné a odolné, takže se dají uložit v některých případech i velice hluboko.
- Samonosné nádrže speciálního tvaru pro mělké uložení jsou vhodné tam, kde je vysoká hladina spodní vody nebo skalnaté podloží.
- Betonové nádrže se hodí hlavně pro hluboké uložení, pro lokality s výskytem spodní vody nebo pod plochy s vyšší zátěží. Předností betonových jímek je přirozená neutralizace kyselé dešťové vody, což se v plastových jímkách může zajistit kouskem přirozeného vápence. Nevýhodou bývá netěsnost spojů.
Dříve se používaly také nádrže ocelové. Ocel však není příliš vhodná pro tento účel, jelikož je poměrně obtížné zabránit korozi v nádrži.
