Dešťová voda není typický statek, se kterým bychom byli zvyklí hospodařit. Přesto se pojem hospodaření s dešťovou vodou stává stále běžnější ve slovníků architektů, projektantů a pracovníků veřejné správy. Vede je k tomu jednak nutnost daná legislativou a potřebou řešit problémy s kapacitou stokové sítě, motivací je ale stále častěji i zlepšení životního prostředí nebo ekonomická výhodnost.
„Chceme mluvit o tom, jak z hospodaření s dešťovou vodou udělat běžnou součást fungování města. Hledáme projekty, které nás v tom inspirují. A vytváříme příležitosti, kde se o takových informacím bude mluvit.“ Tak by mohlo znít motto mezinárodní konference Počítáme s vodou 2016, která se odehrála v úterý 23. února 2016 v Praze. Její pořadatel – Český svaz ochránců přírody Koniklec – přivedl dohromady na sto osmdesát lidí, kteří se tématem zabývají, a to z Německa, Slovenska a z České republiky.
Tříletý projekt ČSOP Koniklec našel podporu a odborné zázemí ve spolupráci s akademickými pracovníky z ČVUT i v jedné z projektových kanceláří, která je průkopníkem decentralizovaného systému odvodnění v České republice – po celou dobu směřovali programovou náplň projektu David Stránský (ČVUT, CzWA), Ivana Kabelková (ČVUT, CzWA), Vojtěch Bareš (ČVUT, CzWA) a „zasakovací muž“ Jiří Vítek z JV PROJEKT VH s.r.o.
Jednacím sálem pražského zastupitelstva zaznělo dvanáct velice zajímavých přednášek o tom, jak se kde hospodaří s vodou nebo jak se hospodařit má. Nejeden přednášející si neodpustil kritiku na adresu hlavního města Prahy, které dlouhodobě neumí využívat příležitostí k tvorbě dobrých příkladů správného hospodaření s vodou, a koncepčního urbanismu všeobecně.
V úvodu konference vystoupila radní hlavního města Prahy Jana Plamínková (STAN) a shrnula současný stav ve vedení Prahy, kde na odboru životního prostředí úplně chybí vodohospodářští inženýři. Praha proto nemá lidi, kteří by řešili hospodaření s vodou v komplexní rovině. Zájem o vodu tak přichází spíše „zespoda“, od uvědomělých stavebníků – ať už jde o malé investory, nebo o uvědomělé developery, které principy hospodaření s dešťovou vodou sami zavádějí, ačkoli je vlastně nikdo systematicky nevyžaduje. Dělají to buď z entuziasmu, nebo pro prestiž. Upozornila také na připravovaný projekt na zadržení vody v horním povodí Botiče, který má za cíl snížit riziko povodní v Praze.
Druhou část úvodu převzal ředitel Státního fondu životního prostředí ČR Petr Valdman. Uvedl zajímavou skutečnost – SFŽP přestal teprve nedávno podporovat jednotné kanalizace. Namísto toho vypsal zprvu kritizovanou grantovou výzvu pro obce, která jednotné kanalizace omezuje a preferuje kanalizaci oddílnou. Ve výzvě byla dvojnásobně překročena alokace prostředků, což podle jeho slov dokládá, že obce mají zájem na zlepšování vodního režimu. Stojí však za podotknutí, že sama oddílná kanalizace ke zlepšení vodního režimu výrazně nepřispívá. Petr Valdman dále zmínil, že grantová výzva na investiční opatření na využití dešťové vody nedopadla dobře. Obce tedy zřejmě stále nemají zájem zavádět decentralizovaný systém odvodnění, nebo si s vodou nevědí rady. Státní fond nicméně vypíše výzvu s alokovanými padesáti miliony korun na vznik chytrých řešení týkajících se odvodňování.
Třetí a poslední úvodní slovo patřilo Davidu Stránskému, předsedovi Asociace pro vodu ČR. Shrnul události posledního roku, během kterého vznikla Strategie přizpůsobení se změně klimatu a vznikly Plány pro zvládání povodňových rizik a Národní plány povodí. Pro odlehčení a přesah technického rámce konference poukázal také na proměnu role vody ve společnosti: zatímco naši předkové vodu uctívali, současná společnost chybně chápe vodu jako komoditu. Podle jeho studia je voda stěžejním prvkem většiny světových náboženství, od křesťanství přes paganismus, hinduismus, islám, až po Dogonské mýty.
Úspěchy Bratislavy a vize Prahy
Přednášky odborných sekcí zahájila skvěle připravenou řečí Ingrid Konrad, hlavní architektka slovenské metropole Bratislavy. Ukázala příklady z vlastního města, kde se podařilo o důležitosti vody přesvědčit politiky na rozhodujících místech. Pochvalovala si přitom spolupráci s orgány Evropské unie, díky které se do Bratislavy dostali poradci a odborníci na hospodaření s vodou. Díky této pomoci se Bratislava naučila vymýšlet a podporovat projekty, které do města přinesou zeleň, život a přitom zlepší vodní režim. Aby se tyto zkušenosti z městských projektů přenesly i do soukromé výstavby, zřídili v Bratislavě dokonce poradnu, která poznatky předává malým stavebníkům i developerům. Ukázala pak na deset příkladů hotových nebo plánovaných opatření, která zlepšují kvalitu města a popsala často i velmi spletitou cestu, která nakonec vedla k úspěšné realizaci. Podobná vstřícnost ke koncepčnímu odvodnění je v Česku nevídaná, a přednáška se setkala s velkým nadšením. Ivana Kabelková se paní architektky v diskuzi zeptala, nakolik se na pozitivní změně podílí výběr poplatků za stokování dešťové vody. Odpověď byla překvapivá: ve vybírání poplatků je na Slovensku nepořádek, a mnohde se vůbec neplatí.
Naproti tomu příspěvek pražského zastupitele Matěje Stropnického (SZ) byl méně optimistický. Vytýkal Praze, že se o vodu zajímá pouze z hlediska ochrany před povodněmi, a i v tom má přitom nedostatky. Narážel na skutečnost, že se Praha i přes drahá protipovodňová opatření nedokázala vyrovnat s povodní v roce 2013. Nejdůležitější protipovodňová opatření je přitom potřeba tvořit vně Prahy, čemuž brání neochota představitelů Prahy a představitelů krajů vést dialog. Další klíčový problém Prahy pak vidí v neexistující koncepci výstavby. Stále totiž funguje již dávno známý trik spekulantů s pozemky – ti nakoupí levná pole určená územním plánem pro zemědělství nebo zeleň, pak prosadí změnu územního plánu, která jejich pole překlasifikuje na stavební parcely, a ty se pak prodají za desetinásobek původní ceny, nebo na nich spekulant rovnou staví developerské projekty. Za této situace by bylo lepší, kdyby Praha žádný územní plán neměla. Tato praxe totiž vede k tomu, že je ve městě velké množství proluk a stavebních parcel, kde se nestaví (jsou drahé), a naopak se staví na územích, která má územní plán před výstavbou chránit. Město se tak rozvíjí více do šířky namísto toho, aby se zahušťovalo.
Inspirace z Německa
Na konferenci zavítalo několik přednášejících z Německa, aby mohli předat cenné zkušenosti nasbírané za mnoho let zkušeností se zaváděním udržitelného hospodaření s dešťovou vodou.
Ulrike Raasch z vodního družstva povodí řeky Emscher velmi zajímavě hovořila o hospodaření s dešťovou vodou v severním Vestfálsku. Jedná se o průmyslovou oblast s intenzivní těžbou černého uhlí. Právě těžařský průmysl výrazně ovlivnil nakládání s dešťovými vodami, které zde nemohly být vsakovány, jelikož zvyšování hladiny spodní vody by komplikovalo těžbu. Povrchová voda tedy byla odváděna zpevněnými koryty. V druhé polovině 20. století však nastal postupný útlum těžkého průmyslu v této oblasti a od konce 80. let zde dochází k revitalizaci průmyslem poškozené krajiny. Region tak nastoupil cestu k přírodě blízkému hospodaření s dešťovou vodou. Po dvaceti letech zkušeností se zaváděním udržitelného hospodaření s dešťovou vodou vyzdvihuje Ulrike Raasch hlavně potřebu správným způsobem motivovat města i jednotlivé obyvatele. Města mohou například získat finanční podporu, pokud podniknou kroky vedoucí k odpojení od dešťové kanalizace jako je zřizování zelených střech, zasakovacích průlehů apod. Obyvatelé zase musí za odvod dešťové vody platit, ale mohou se poplatku vyhnout, pokud se od dešťové kanalizace odpojí, což je motivuje k využívání dešťové vody, zvyšování ozelenění pozemku atd. Za velký pokrok Ulrike Raasch považuje, že města v povodí řeky Emscher již pochopila důvody, proč je dobré vodu v krajině zadržovat, a dobrovolně se připojila k závazku, že během 15 let sníží množství vody odváděné do kanalizace o 15 %.
Intenzivní snahu o zlepšení hospodaření se srážkovou vodou ve městě Hamburk představil vedoucí tamního oddělení vodního hospodářství Wolfgang Meier. Hovořil o rozsáhlém projektu RISA, který má řešit podle jeho slov katastrofickou situaci, kdy se město Hamburk potýká s neúnosnými zátopami způsobenými přívaly povrchových vod. Na situaci v Hamburku ležícím na labské deltě je specifické, že se zde obtížně zasakuje.
Harald Sommer z projektové kanceláře profesora Siekera uvedl svou přednášku zopakováním zásadních rozdílů mezi tím, co se děje s dešťovou vodou ve městě a co v přírodě. Při vjezdu do města v letním horkém dni může každý pocítit vyšší teplotu, než jaká panuje v neurbanizované krajině. To je způsobeno nedostatečnou evapotranspirací (odpařování vody z povrchů, z hladiny a výdej vody vegetací), která by ochlazovala vzduch i povrchy. Pan Sommer pak uvedl dva příklady lokalit v Německu, kde nelze vodu příliš dobře zasakovat. I přesto se zde povedlo výrazně snížit odtok dešťové vody kanalizací pryč z území a to hlavně zvýšením retenční kapacity území. Prvky jako vegetační střechy a zasakovací průlehy se škrceným odtokem dokážou při deštích zadržet velké množství vody, které se odpařuje nebo je spotřebováváno rostlinami, takže do kanalizace odtéká jen malá část. K odvedení dešťové vody ze 100 hektarů zastavěného území je běžně potřeba použít potrubí o průměru 2 m. V Hoppegartenu, kde je snaha co nejvíce vody na území zadržet a odpařit, nyní stačí průměr trubky 0,5 m.
A jak se to daří v ČR?
V České Republice zatím nemáme příliš mnoho zajímavých příkladů z oblasti udržitelného hospodaření s dešťovou vodou, a tak se příspěvky tuzemských odborníků zaměřily spíše na vize, možnosti, dílčí úspěchy a v neposlední řadě potíže, se kterými se setkávají.
Projektant Radim Vítek, zaměřující se na udržitelné hospodaření s dešťovou vodu, stručně a přehledně představil teorii, jak postupujeme při zavádění udržitelného hospodaření s dešťovou vodou v ČR. Zajímavým momentem je rozdíl v přístupu k plánované zástavbě, kdy lze kýženého výsledku dosáhnout vhodným nastavením pravidel, a k zástavbě stávající, která tvoří drtivou většinu území, ale k výrazným změnám nelze majitele a správce takových území nutit. Zde se pak nejlépe uplatní osvěta, poradenství a finanční motivace. Na závěr svého příspěvku představil pan Vítek několik zajímavých publikací, které mohou při zavádění udržitelného hospodaření s dešťovou vodou pomoci. Za zmínku stojí zvláště zahraniční The SuDS Manual, který obsahuje množství podrobně popsaných technických řešení.
Příspěvek Květoslavy Kapkové, ředitelky odboru ochrany přírody SFŽP, přinesl zajímavé informace o možnosti čerpání dotací z Operačního programu životní prostředí. Program nabízí finance projektům, které podpoří hospodaření s dešťovou vodou přímo v obcích namísto jejího rychlého odvádění, tedy hlavně různé varianty vsakovacích a retenčních zařízení, ale také třeba nahrazování nepropustných povrchů propustnými. Pro podporu retenčních zařízení je důležité pravidlo, že pokud se nejedná o nádrže suché (plnící se pouze v době přívalových dešťů), nádrž smí být nastálo naplněna jen tak, aby alespoň polovina objemu byla k dispozici k retenci přívalových vod. Uzávěrka této výzvy byla v listopadu 2015 a byl o ni překvapivě malý zájem, přestože nabízela podporu projektů z 85 % a bylo v ní celých 300 milionů korun. Přihlásilo se pouze 17 projektů a všechny byly vyřazeny. Častou chybou bylo, že se projekty týkaly dešťové vody v plánované zástavbě, na kterou se ale výzva nevztahuje. Tam je totiž povinnost hospodaření s dešťovou vodou dána zákonem. Několik projektů se týkalo rekonstrukce požárních nádrží, které však nesplňují kritérium, že pouze polovina objemu smí být nastálo naplněna. Nová výzva má uzávěrku 31. 5. 2016 a nabízí 1,3 miliardy korun. Doufejme tedy, že se tentokrát obcím podaří lépe této příležitosti využít.
Richard Kohout z odboru životního prostředí v Lanškrouně se zaměřil zejména na problémy, se kterými se prosazování hospodárného nakládání s dešťovou vodou setkává. Vtipným a poutavým způsobem se rozhovořil o třenicích vznikajících mezi stavebníkem, projektantem, hydrogeologem, místními politiky a úředníky, kteří nakonec projekty povolují. Stavebníka většinou buď dešťová voda nezajímá vůbec, nebo má své vlastní málo reálné řešení. Projektanti zase často postrádají dostatečné zkušenosti, znalosti či invenci, aby mohli navrhnout dobré a funkční řešení. Tím vznikne požadavek na hydrogeologa (pokud vůbec vznikne) aby vytvořil posudek s výsledkem „zasakovat nelze“, bez ohledu na reálnou situaci. V případě možných problémů při povolování stavby stavebním či vodoprávním úřadem se stavebník rád obrací na politiky a chce, aby hájili investorovy zájmy. Argumentem bývá například bránění vzniku pracovních míst, či různých druhů rozvoje. Úředník povolující stavbu se tak často ocitá pod velkým nátlakem. Navíc není vždy jednoznačné, co má řešit stavební a co vodoprávní úřad a tak si občas případ přehazují jako horkou bramboru. Dále pan Kohout zmínil několik kroků, které by mohly vést ke zlepšení. Mezi nimi například zavedení srážkovného, které by stavebníky motivovalo nepřipojovat se k dešťové kanalizaci, a dále snahu, aby veřejnost lépe chápala problematiku hospodaření s dešťovou vodou a měla povědomí o možných řešeních.
Poslední příspěvek zahradní architektky Zuzany Klusové povznesl téma konference od techniky a legislativy k zamyšlení nad tím, co je v přírodě přirozené a jak bychom mohli přirozené fungování vnést i do měst. Paní Klusová se specializuje na vertikální zahrady a tak se rozhovořila hlavně o přínosech této u nás zatím málo obvyklé formy městské zeleně. Hlavním přínosem je možnost vnést vegetaci tam, kde na záhony či stromy není místo. Svůj příspěvek uzavřela pozvánkou na veřejný workshop, při kterém bude osázena pilotní realizace vertikální zahrady v zahradním učilišti v Komořanech.
Konferenci zakončil moderátor Lukáš Koucký výzvou, aby s sebou téma hospodaření s dešťovou vodou přes potřebnou profesionalizaci stále neslo nadšení, které je zatím hlavním motorem jeho prosazování v ČR, a aby účastníci vyhledávali sami další příležitosti k získávání informací a propojování jednotlivých aktérů.
Pokud vás tento průvodce konferencí zaujal a máte chuť seznámit se i s výstupy konference – projít si jednotlivé prezentace, podívat se na fotografie a přečíst si další články k tématu, navštivte stránky www.pocitamesvodou.cz.
Autoři: Marie Nehasilová, Ondřej Nehasil
