Ve dnech 16.-18. 9. 2015 se konala v Poděbradech 11. bienální konference Voda 2015, pořádaná Asociací pro vodu ČR. Byli jsme u toho!
Konference VODA již tradičně sdružuje odborníky z celého spektra vodní problematiky, a to jak z vodohospodářské praxe, tak vědce a výzkumníky. Úvodní plenární sekce konference obvykle shrnuje problematiku, kde vyzvaní řečníci ve svých příspěvcích přinášejí komplexnější pohled a referují o stavu, v němž se naše země vzhledem k vodě nachází. Následují tematické paralelní sekce, kde dostávají slovo odborníci a vědci představující svoje projekty a výsledky vědy a výzkumu. Letos se konference v paralelních sekcích věnovala odstraňování nutrientů a dopadům lidské činnosti na povodí, srážkovým vodám, hospodaření s dešťovou vodou, stokování a hydraulice, novým technologiím a postupům, zejména v čištění vody, malým čističkám odpadních vod, terciálnímu čištění a recyklaci vody.
V úvodní plenární sekci byly prezentovány čtyři přednášky čtyřmi významnými odborníky na problematiku vody. Těmito odborníky byli: Michal Krátký z Povodí Vltavy, František Kožíšek ze Státního zdravotního ústavu, Jiří Wanner z Ústavu technologie vody a prostředí Vysoké školy chemicko-technologické a Martin Fencl z katedry hydrauliky a hydrologie Českého vysokého učení technického v Praze. Plenární sekce přinesla zajímavý vhled do dnešního stavu hospodaření s vodou v ČR. Odborníci se shodují v tom, že vodu musíme na území ČR zadržovat a že je nutné znovu využívat odpadní i srážkové vody. Spojovací nití většiny přenášek také byla silnější či slabší kritika Ministerstva životního prostředí (ANO), které se podle řečníků v otázce hospodaření s vodou nechová konstruktivně.
Michal Krátký (Povodí Vltavy) poukazoval na hájení říčních profilů pro budování přehrad. Přehrady pokládá za zásadní strategický nástroj hospodaření s vodou, který je v přímém státním zájmu a nenahrazuje, ale nutně doplňuje decentralizovaný systém odvodnění. V tomto kontextu upozorňuje na fakt, že hájených říčních profilů pro budování nových přehrad ubývá a k dnešnímu dni jich z původních vytipovaných 680 profilů podléhá ochraně jen přibližně padesát.
Velmi podrobně se pak věnuje možnosti využívat městské odpadní vody k závlaze zemědělských plodin a vysvětluje rozdíl mezi vypouštěním odpadních vod (které je z mnoha dobrých důvodů zakázáno) a využitím odpadních vod k závlaze. Zde se rozcházejí názory ministerstev životního prostředí a zemědělství na vhodnost takového nakládání s odpadními vodami. Závlaha odpadní vodou při dodržení závlahových dávek stanovených Metodikou výzkumného ústavu meliorací a ochrany půdy z roku 2008 „Kritéria využití městských odpadních vod k závlaze zemědělských plodin“ není vypouštěním odpadních vod do půdy, protože závlahovou dávku přijmou a spotřebují zalévané rostliny. Využívání odpadní vody k závlaze je přitom zajímavou a jednoduchou cestou, jak udělat hospodaření s vodou efektivnější.
Přednáška Františka Kožíška (Státní zdravotní ústav) pak ukázala pohled hygienika na kvalitu vody a přístup k čištění vody. Příspěvek je vhodné čtení například pro pracovníky krajských hygienických stanic. Tento expert poukazuje zejména na skutečnost, že nejúčinnějším systémem k čištění vody je její přírodní koloběh, který trvá alespoň 30 až 60 dnů a využívá přírodní nástroje čištění, jako je skupenská přeměna, ředění, kompetice s jinými mikroorganismy ale i jen prostý „odpočinek“ vody, protože naprostá většina patogenních mikroorganismů přežívá mimo hostitele jen omezenou dobu. Nejkvalitnější voda je tedy ta, kterou odebíráme z přírodních zdrojů. Naší snahou by měla být ochrana těchto zdrojů a podpora přírodního koloběhu. Upozorňuje na nebezpečí zkracování vodního koloběhu, kdy používáním přečištěné odpadní vody odpadá přírodní koloběh jako základní bariéra čištění vody. I tak by se ale mělo na přečištěnou vodu nahlížet bez předsudků. V konkrétních případech by hygienik měl vždy objektivně zkoumat, zda mohou být s daným způsobem využití recyklované vody spojena nějaká rizika.
Jiří Wanner se naproti tomu ve své přednášce podrobně věnoval problematice znečištění a ochrany vod. Z jeho příspěvku mimo jiné vyplývá, že Česká republika má poměrně dobře zvládnutou agendu bodových znečišťovatelů (továrny, čistírny odpadních vod apod.), kde je možná registrace, stanovování limitů, kontrola a vymahatelnost. Naproti tomu plošné znečišťování recipientů vod se uchopuje těžko – jedná se o splachy hnojiv, atmosférickou depozici nečistot, odtoky lokálních kanalizací, eroze půdy, splachy ze stavenišť a podobně. Hlavními polutanty jsou přitom sloučeniny dusíku a fosforu. S tím souvisí pojem „eutrofizace vody“, tedy přezásobení vody živinami, které vede k přemnožování organismů. Ty následně z vody spotřebují většinu kyslíku, hynou a voda zahnívá. Jiří Wanner shledává problém eutrofizace jako zásadní a v současné situaci neřešitelný, protože v tuto chvíli ani nevíme, jak získávat data o zdrojích plošného znečištění. Poměr znečištění bodovými a plošnými zdroji je přitom asi 20:80. Plošné zdroje tedy do recipientů vnášejí většinu znečištění. Co se týče samotného fosforu, klíčovým zdrojem emisí je půdní eroze. Z našeho členství v EU přitom automaticky vyplývají požadavky na ochranu mezinárodních řek (Labe, Odra a Dunaj), které souvisí s ochranou kontinentálních moří – Severního, Baltského a Černého, které eutrofizace kontinentu také ohrožuje.
Poslední v plenární sekci přednesl brilantní přednášku z vědecké půdy Martin Fencl (ČVUT), který se zabývá měřením srážek. Vodohospodářství se dnes ve velké míře opírá o matematické modely odtokových poměrů v území, kdy jsou v čase modelovány srážky a odtok z území. Pomocí těchto modelů pak mohou být projektovány stokové sítě, budovány retenční nádrže, hodnoceny možnosti a kapacity současných stokových sítí nebo vyhodnocována rizika. Na začátku každého modelu ale musí stát znalost srážkových poměrů. Odtok z území nezávisí zdaleka jen na velikosti srážky ale i na jejím rozložení místně i v čase. Zanedbáním časové a prostorové distribuce srážek se hydraulické modely dopouštějí hrubých chyb. Naměřit reálná data pomocí hustých srážkoměrných sítí je přitom nákladné i pracné. Martin Fencl přitom ukazuje, že všechna větší města již jsou vybavena hustou srážkoměrnou sítí, která dodává přesná data v minutových intervalech – jen o tom neví. Poukazuje tím na stovky mikrovlnných spojů, používaných zejména mobilními operátory, které jsou citlivé na srážky – ty jim totiž zhoršují kvalitu signálu. Mezi kvalitou signálu mikrovlnného spoje a intenzitou deště existuje jednoznačný převodní vztah. Martin Fencl představil již rozběhnutý projekt, kdy mobilní operátor poskytuje univerzitě data o kvalitě signálu na svých spojích. Výsledkem jejich práce je zjištění, že prosté, nekalibrované MV spoje jsou zatíženy systematickými chybami, a nelze je proto pro monitoring srážek použít. Pokud jsou ale za určité časové období známa data z těchto spojů a zároveň i ze srážkoměru (který může být i poměrně hodně vzdálen), je možné tyto spoje kalibrovat a dále je pak používat pro zjišťování rozložení srážek s velmi krátkým časovým krokem.
V paralelní sekci „Srážkové modely, stokování, hydraulika“ pak dva navzájem podobné projekty představili spolupracovník Ekocentra Koniklec a projektant vodních staveb pan Jiří Vítek (JV Projekt VH s.r.o.) a vědec David Stránský (ČVUT). Oba prezentovali případovou studii porovnání decentralizovaného systému odvodnění (DSO) obytného areálu a odvodnění areálu s centrální retenční nádrží (CRN). Oba přitom došli k závěru, že DSO funguje spolehlivěji a je levnější, i když potřebuje v součtu o něco větší retenční objem. V případě nerovnoměrné srážky se v CRN všechny odtoky setkávají a integrují, zatímco v objektech DSO jsou rozloženy tak nerovnoměrně jako sama srážka, a v méně zasažených místech tak zbývá v retenčních nádržkách volná kapacita. Z hlediska přeplnění retenčních kapacit jsou ale kritické dlouhotrvající srážky, které jsou obvykle rozloženy územně rovnoměrně, a centrální retenční nádrž tak ztrácí svoji výhodu.
Celou konferencí pak jako spojovací nit vede skutečnost, že voda se již několik let dostává do popředí zájmu odborníků, politiků i široké veřejnosti. Ještě v roce 2011 se příspěvky ohledně nutnosti hospodařit s vodou setkávaly s posměchem. Příroda je ale opačného názoru, čemuž napovídá první sušší rok 2013 a letošní sucho, které je srovnáváno s legendárním suchem z roku 1947. To vyvolává značně zvýšený zájem o vodu a opětovné využívání srážkových vod se nyní objevuje v různých souvislostech jako jedno z možných řešení nedostatku vody. Je patrné, že společnost si již uvědomila nutnost hospodaření s vodou, které přesahuje rámec pouhé ochrany před povodněmi. V budoucnosti se budeme setkávat nejen s ohrožujícím přebytkem vody, ale i s nedostatkem životodárné vody.
Autor: Ondřej Nehasil
