Hospodaření s dešťovou vodou (HDV) v obcích doznává v posledních letech velkých změn. Tradiční rolí obce bývalo vybudovat dešťovou kanalizaci, která bezpečně sváděla dešťovou vodu z celé obce do vodního toku. Takto se dešťová voda od staveb odváděla od starověku až do počátku třetího tisíciletí.
Letecký termovizní snímek Třeboně pořízený společností ENKI, v. o. s. (www.enki.cz)
Na snímku je vidět, které plochy jsou v letním dni teplé a které nikoli. Tmavě modrý rybník Svět a modročervená přilehlá obora mají nižší teplotu než červené a bílé město vpravo nahoře i než červené pole vlevo.
V současné době se naše společnost vyvíjí takovým způsobem, že musí starý systém kanalizace dešťových vod přehodnotit. Tak jako jsme vybudovali čističky na odpadní vodu, abychom nepouštěli do řeky splašky, tak nyní musíme změnit i způsob odvádění dešťové vody, abychom nepřetěžovali řeky velkými nárazovými průtoky srážkových vod. Kanalizování dešťové vody má velké ekonomické i ekologické důsledky. Časté povodně v posledních letech, výkyvy počasí v dlouhodobém měřítku a dlouhá období sucha jsou přímým důsledkem naší činnosti a našeho způsobu nakládání s vodou. Proto je důležité, aby ke změně došlo globálně, v celém regionu. Česká republika má již od roku 2009 zavedena pravidla pro správné nakládání s dešťovou vodou. Morálka jejich dodržování je relativně slabá nebo je jejich dodržování vyžadováno jednostranně. Pravděpodobnou příčinou je, že tato pravidla byla málo vysvětlena odborné veřejnosti i pracovníkům stavebních úřadů. Nový systém odvodnění přitom přinese užitek jen tehdy, pokud bude správně pochopen a bude respektován jak ze strany stavebníka, tak ze strany města.
Co vlastně dělá voda v krajině?
Zdravá krajina je krajina zavodněná. Kapka deště, která spadne v přírodě, se zachytí na listu nebo jehličí, klesá k zemi a přitom se jí velká část vypaří do vzduchu. Po dopadu na zem se velká část dešťové vody vsákne a jen zbytek, který země nepojala, odtéká po povrchu. Vsáklá voda pak pomalu a postupně napájí potůčky, přesouvá se podzemními prameny a vegetací je vytahována zpět, aby se vypařila do vzduchu. Voda se nejvíc vypařuje v době slunečního svitu a odebírá z krajiny teplo pro svoji skupenskou přeměnu. Odevzdává ho zpět v noci a v chladných místech, kde kondenzuje (padá rosa) a vyrovnává tak teploty v prostorovém i časovém měřítku. Voda, která se vypařila, ale nespadne jen v podobě rosy, vytváří oblačnost a znovu zásobuje krajinu dešťovou vodou. Voda je stabilizátorem počasí.
Kanalizováním vody vytváříme celé rozsáhlé oblasti, z nichž vodu odvádíme, a tak je vysušujeme. Městská krajina je náchylná k přehřívání slunečním teplem, nemajíc vodu, která by ji svým vypařováním chladila. A protože jsme takto odvodnili obrovské množství ploch, voda v krajině již začíná chybět ve velkém. Tato skutečnost vede k dlouhým obdobím sucha, přehřívání kontinentu a následným přívalovým srážkám z oceánu, které vyplaví povodí řek a odtečou zpět do moře. Zdravá krajina má časté a málo vydatné srážky. Ačkoli by se mohlo zdát, že problém velkého množství odvodněných ploch se týká jen větších měst, opak je pravdou. Tento problém se týká téměř každé obce. Odvodněná plocha totiž není jen střecha domu, ale i chodníky, betonové dvorky, nepropustně vyasfaltované náměstí, v obrovské míře i obilná pole, z nichž voda rychle odtéká a téměř se zde nezadržuje.
Problém hospodaření s vodou se zdaleka netýká jen měst, ale i rozvojových oblastí a zemědělských obcí. Přímé kanalizování dešťové vody přináší i další, zcela lokální problémy. Města se dnes rozvíjejí rychleji, než se dříve očekávalo, a v mnoha městech přestává stačit kapacita dešťové kanalizace. Mnohá města a obce vybudovala kanalizaci například před patnácti lety (je tedy relativně nová), ale stále se připojují nové pozemky na okrajích obce a přestává stačit kapacita páteřních stok. Ty pak již nedokáží dost rychle odvést všechnu vodu. V důsledku přetížení dešťovou vodou z okraje města může za deště docházet k přehlcení kanalizace a vyplavení centra sídla. Stejný princip funguje ve větším měřítku i u celých vodních toků. Město či obec v horním povodí toku může svojí vodou vyplavit část města nebo obce v dolním povodí, a to se může stát jak v případě řeky, tak i v případě malého potoku.
Jak se problém řeší?
Smyslem nového způsobu odvodnění urbanizovaných území je eliminovat prudký odtok z lokality tak, aby odvodnění staveb bylo bezpečné a nedocházelo k zaplavování obce a aby se voda pokud možno dostala zpět do malého vodního koloběhu, nikoli do řeky. Pravidla, která jsou v České republice již několik let v platnosti, rozdělují povinnosti v nakládání s dešťovou vodou mezi stavebníka a obec. Povinností stavebníka je řešit problém s dešťovou vodou v maximální možné míře na svém pozemku – dešťovou vodu ze střechy a odvodňovaných ploch zachycovat a zadržovat na pozemku tak, aby neodtékala najednou. Stavebníkova povinnost je nechat ji pokud možno vsáknout. Jsou ale časté případy, kdy je tato možnost komplikovaná, nebo dokonce vyloučená, a nevsáknutá voda se vypouští regulovaným seškrceným odtokem do dešťové kanalizace tak, aby odtékala postupně, nikoli najednou. Kanalizací potom tečou malé průtoky vody po dlouhou dobu, a to nevyžaduje tak velkou kapacitu kanalizace. Kdybychom to dělali postaru, klasická dešťová stoka by byla využitá pouze za deště. Jinak by byla naprostou většinu času zbytečně prázdná.
Zařízení k zadržování dešťové vody pochopitelně něco stojí a tyto náklady platí stavebník. Čím více je na jeho stavbě odvodňovaných ploch (střechy, příjezdové cesty, terasy, betonové dvorky…), tím větší a dražší zařízení potřebuje. To zároveň nepřímo motivuje k zřizování co největšího množství propustných povrchů a zeleně na pozemcích, které jsou pro fungování krajiny důležité.
Úkoly obce a města
Úkolem města a obce je vytvářet podmínky pro stavebníky tak, aby mohli tento systém odvodnění dodržovat. To znamená zohlednit nakládání s dešťovou vodou v strategických dokumentech obce, znát geologii a vsakovací poměry v obci a budovat dešťovou kanalizaci tam, kde nejsou vhodné podmínky pro vsakování.
Úkolem města je rovněž jít příkladem a principy hospodaření s dešťovou vodou uplatňovat na svých nemovitostech a ve veřejném prostoru. Při plánování ve městě je žádoucí preferovat zeleň a propustné povrchy před betonem a dlažbou, aby se zmenšoval poměr odvodňovaných a propustných ploch. Při plánování v extravilánu obce je vhodné preferovat rozdělování velkých polí tak, aby mezi nimi vznikaly meze, které zadržují vodu a brání erozi. Při úpravách vodních toků regulovat koryta ve městě jen pokud je to nutné, mimo obec vracet řeky a potoky do původních meandrů a obnovovat lužní lesy. Řeka musí mít možnost se za vysokého vodního stavu bezpečně mimo město rozlít do poldrů, které zachytí vysoké průtoky povodňových vln a zachycenou vodu postupně pomalu pustí zpět do řeky.
Vyplatí se to?
Samozřejmě, že každá změna něco stojí a například pohled na fakturu za projekt revitalizace říčního koryta a na rozpočet může vzbudit dojem, že „ochranáři zase vymysleli nějaký drahý nesmysl“. Principy hospodaření s dešťovou vodou ale vznikly ve skutečnosti převážně z důvodu ekonomického.
Řada obcí, které zažily rychlý růst, nyní řeší problém nedostatečných kapacit kanalizace. Pokud by nepřešly na nový systém odvodnění, musely by vykopat stávající kanalizaci a nahradit ji kanalizací s větší kapacitou, což by bylo velmi drahé. V novém systému problém z velké části řeší ti, kdo jej zároveň vytvářejí – sami stavebníci, kteří budují nové nepropustné plochy. Stejně tak preventivní opatření proti povodním, jako je vytváření suchých poldrů, jsou vždy levnější než sanace povodňových škod. Zdá se, že tam, kde se systém HDV ještě nebyl zaveden (nebo byl zaveden jen částečně), chybí především osvěta, znalost příslušných zákonů a předpisů a poznání příkladů, jak na to. Obojímu se budou věnovat další články v příštích číslech.
Ing. Ondřej Nehasil
Ekocentrum Koniklec
Další díly:
Hospodaření s dešťovou vodou v obcích (2)
Hospodaření s dešťovou vodou v obcích (3)
