foto: Archív Rudolfa Menzela
Také máte vysoké účty za vodu? Zkuste si představit, že je snížíte na polovinu. Pokud se ptáte, jak na to, odpověď je snadná. Místo placení za pitnou vodu jde zdarma využít to, co nám dává příroda — dešťovou vodu.
Pitná voda se v mnoha oblastech světa stává strategickou surovinou, jejíž význam sílí s nárůstem populace a jejích nároků. Podle statistik nemá na celém světě celá miliarda osob přístup k nezávadné pitné vodě. U nás přitom takovou vodou splachujeme toalety. Domácnosti totiž mívají pouze jeden přívod vody, a to právě pitné. Právě na splachování padne průměrně největší množství vody denně — při každém opuštění toalety jí spotřebujeme až 10 litrů.
Celková denní spotřeba vody na jednoho obyvatele je v České republice zhruba 120 litrů. Průměrný Čech použije denně asi 15 litrů ke sprchování, 2—3 litry vody vypije a dalších 20—30 litrů spotřebuje na vaření a mytí nádobí. K tomu pochopitelně potřebuje pitnou vodu splňující všechna zdravotní kritéria. Nicméně pokud všechny tyto položky sečteme, zjistíme, že dohromady nedávají ani 60 litrů, tedy polovinu spotřeby průměrného občana. Ten tedy další větší část využívá především na splachování, praní a na úklid, tedy na činnosti, k nimž není nákladně připravovaná pitná voda vůbec potřeba.
Díky klimatickým poměrům u nás není o srážky nouze. Získat na splachování, praní a úklid „dešťovku“ tedy není problém. Jde jen o to, do jaké míry ji chceme využívat. Podle toho pak můžeme zvolit způsob, jak ji efektivně lapat. Použít se dají jak sudy, tak speciální jímky, které jsou na chytání srážkové vody přímo určené. Prodávají se nadzemní, ale i podzemní sběrné nádoby různých velikostí a z různých materiálů, které se liší také cenou.
Jímky, které se umístí do země, stojí víc a není úplně snadné zasadit je do země, mají však také větší objem a voda se v nich „nekazí“. Je ukrytá před slunečním zářením a nepodléhá výkyvům teplot, takže se v ní tolik nemnoží nežádoucí mikroorganismy. Voda zůstane čerstvá a lze ji klidně použít i na praní. Některé jímky jsou vybaveny i filtry na mechanické nečistoty. Cena se většinou pohybuje okolo několika desítek tisíc (ty nejlevnější stojí něco přes deset tisíc korun).
Nadzemní nádrže jsou oproti tomu levnější, stojí obvykle do deseti tisíc korun. Lze je přemisťovat z místa na místo, vyrábí se v různých estetických provedeních, takže si můžeme pořídit přesně takovou, která sluší té které zahradě. Vypadají například jako velké květináče nebo vázy, takže bez bližšího prozkoumání byste ani nepoznali, že se jedná o nádobu na dešťovou vodu. Nevýhoda je však v tom, že se v nich poměrně rychle množí řasy a sinice, takže takto nachytanou vodu lze doporučit hlavně k zalévání rostlin.
Srážky v pračce
K čemu všemu se dešťová voda hodí a proč? Protože je měkčí než kohoutková voda a neobsahuje chemické příměsi jako chlor, lépe se v ní rozpouštějí prací prostředky. Do dešťovky jich proto stačí přidat jen malé množství. Také nevytváří vodní kámen jako tvrdší voda, která tím poškozuje pračky. Někteří výrobci praček už dokonce počítají s možností, že zákazníci budou prát i v dešťové vodě, a vyrábějí pračky se dvěma rozvody. Protože se počítá i s variantou, že by dešťová voda došla, má pračka přípojku i na pitnou vodu. Pak stačí pouze přehodit hadičku.
Dešťovka prospěje i rostlinám, pro zalévání se totiž hodí mnohem lépe. Můžeme s ní ušetřit spoustu litrů vody k zalévání zahrady, ale i skleníků, záhonů a květin v bytě. Srážková voda se dá skladovat, takže i přesto, že zrovna třeba týden neprší, nemusíme hned sáhnout po pitné vodě.
foto: Lucie Vančurová
Vodou proti povodním
Proč je tak důležité řešit dešťovou vodu? Její využívání uleví nejen naší peněžence, ale především přírodě. Srážkovou vodu stále považujeme spíše za něco, co nás obtěžuje a co je potřeba nahnat do kanalizace. Ve skutečnosti si ale vůbec neuvědomujeme, o co přicházíme. Voda, která stéká do kanalizace, putuje do čističek a pak do řek a moří. Nevsakuje se tak do půdy, ze které by se následně mohla odpařovat a měnit se zase po čase na srážky. Namísto aby voda neustále obíhala v krajině v malém koloběhu srážek a vypařování, přicházejí delší období sucha a pak přívalové srážky. Zvyšuje se tak riziko nejen povodní, ale paradoxně i sucha, dešťová voda zatěžuje čistírny vody, zejména po přívalových deštích. Navíc, voda, která se nenažene do stokové sítě, ale volně se odpařuje z hladiny nebo ze zeleně, ochlazuje své okolí a zmírňuje teplotní výkyvy. Zkrátka, to, aby se voda přirozeně vsakovala do půdy a postupně se z ní opět vypařovala, je nanejvýš užitečné. K tomu může přispět každý z nás.
Zeleň na střeše
Jedním z možných řešení jsou vegetační (nebo také zelené) střechy. Ty nejsou tvořeny klasickými materiály, například taškami. Místo toho na nich roste tráva, mechy, kvetoucí rostliny, nebo dokonce malé keře a stromky. Rostliny jsou na střeše na rozdíl od jiných materiálů schopny pohltit dešťovou vodu, která se pak postupně znovu vypařuje do ovzduší, místo aby stekla po taškách nebo plechu do okapu a do kanálů. Při pohledu z okna je ve městě bezesporu zajímavější dívat se na zeleň než na beton. Rostliny na střechách jsou ale vhodnější i pro naše zdraví. Produkují při fotosyntéze kyslík, bez kterého by na Zemi nebyl možný život, a zároveň využívají oxid uhličitý, skleníkový plyn, který se podílí na globálním oteplování. Vedle toho také pohlcují škodlivé látky, kterých je ve městě plném aut spousta.
V parném létě nejspíš nejde nezaznamenat, že v přírodě je mnohem příjemněji než ve městě. Beton a podobné materiály zadržují teplo, které se kumuluje, takže i po setmění můžeme cítit, jak horko sálá ze silnic a chodníků. Vše ještě umocňuje barva asfaltu — černá absorbuje sluneční záření lépe než jiné barvy. Aglomerace tak vytvářejí takzvané teplotní ostrůvky, tedy místa s teplejším mikroklimatem. Naopak vegetace postupně uvolňuje nashromážděnou vodu, která ochlazuje své okolí, a mírní tak teplotní výkyvy. Zelená střecha proto přispívá ke stabilitě mikroklimatu v okolí domu, na kterém rostou rostliny. Zelená střecha poslouží i jako zvuková izolace a má i delší životnost než střecha klasická, čímž může vykompenzovat počáteční vyšší náklady na vybudování — nosná konstrukce musí být silnější, aby zvládla tíhu zeminy i vegetace.
Střecha: sekat, či nesekat?
foto: Sergio Ruiz
Zelené střechy nemusí nutně zdobit jen rodinné domy. Dají se postavit i na vrcholku garáží, obchodních center, kanceláří a městských komplexů. Není ani nutné, aby byly rovné, mohou se zbudovat i našikmo, ale ne se sklonem větším než 30°.
V zásadě existují dva typy vegetačních střech. Extenzivní střechy se hodí pro ty, kteří nechtějí věnovat moc času údržbě. Najdeme na nich nejčastěji rostliny, které nepotřebují přílišnou péči, pouze zavlažování na začátku hned po výsevu, tedy trávy, ostřice, mechy a sukulenty — například rozchodník nebo netřesk. Tento porost se příliš nerozrůstá a vy mu nemusíte věnovat moc pozornosti. Právě mechy mají enormní schopnost vázat vodu. Jedná se totiž o takzvané poikilohydrické organismy, které snesou jak značné vyschnutí, tak vysoké srážky. Za sucha je tedy není nutné zavlažovat.
Extenzivní střechy nevyžadují hluboký substrát, stačí jim 10—15 cm. Také proto se dají umístit i na šikmé střechy, neboť tu tolik nehrozí sesuv materiálu. Takováto střecha je nenápadná, téměř bezúdržbová, ale přesto splní svoji funkci.
Druhým typem jsou intenzivní střechy, u kterých je kladen důraz na estetiku — nalezneme na nich nejen souvislé trávníky a byliny, ale i keře a menší stromy a fungují jako místo k odpočinku. Musíme však u nich počítat s pravidelnou péčí, sekáním, odstraněním plevele, v případě sucha i zavlažováním (na což je samozřejmě nejlepší dešťová voda). Substrát by měl dosahovat hloubky minimálně 15 cm.
Jak si tedy (nechat) postavit zelenou střechu? V první řadě je třeba mít dimenzovanou nosnou kapacitu střechy tak, aby snesla zátěž zeminy a také rostlin, popřípadě dřevin. Metr silná vrstva zeminy váží okolo 1500 kg (vztaženo na plošnou hmotnost, tedy 1 500 kg/ m2). Při nasycení zeminy a vegetace vodou bude výsledná hmotnost ještě větší. To ale záleží na druhové skladbě a míře zapojení porostu, tedy na tom, zda bude osázená celá střecha, nebo na ní poroste jen pár skalniček. Dále by neměla chybět parotěsná fólie, tepelná izolace a hydroizolace. Ta brání zatékání do střechy a prorůstání kořínků. Nejčastěji se používají asfaltové pásy nebo hydroizolační fólie. Hydroizolace je důležitá především u intenzivních střech a obvykle ji pokrývá filtrační vrstva — například geotextilie. Aby se na střeše nadměrně nehromadila voda, nebo střecha naopak nevysychala, používají se drenážní a hydro-akumulační vrstvy. Na takto vytvořeném základu samozřejmě nesmí chybět zmiňovaná zemina, jejíž mocnost se liší podle typu střechy.
Není střecha jako střecha
foto: Stu Mayhew
Nesmíme však zapomenout, že každá střecha je originál, protože má ojedinělou polohu, liší se sklonem, množstvím vegetace nebo druhovou pestrostí. Záleží také na tom, v jaké klimatické oblasti chceme střechu postavit. V České republice se roční srážkové úhrny pohybují od 400 do 1700 mm, přičemž většina území zaznamenává průměr 800 mm. Jestliže se dům nachází ve srážkovém stínu, je to úplně jiná situace, než když stojí na návětrné straně, kde prší mnohem více — těmto faktorům je třeba věnovat pozornost při výběru vrstev střechy.
Každá střecha bude mít svá specifika, takže lze rozhodně doporučit poradu s odborníky, obzvláště tehdy, má-li se přestavět a „ozelenit“ stará střecha. Dříve se při projektování střechy nepočítalo s tím, že by se na ní později vysázely rostliny, takže nosná konstrukce na to nemusí být stavěna. Chytání a využívání dešťové vody, ať už na střeše, nebo do nádrží, každopádně zpříjemňuje a zlepšuje domov i jeho okolí a stojí za to o něm alespoň zauvažovat.
Barbora Martínková
